Jedeme v tom všichni

I mě znechucují neustálé se opakující výjevy mrtvého plukovníka z Lybie. A čím víc je jeho mrtvola na fotkách v médiích ztuhlejší, tak ve mě víc hlodá přesvědčení, že křik: "to by se u nás stát nemohlo" a "odporuje to západním hodnotám" je hlasem pokryteckým a pokřiveným.

Většina z nás kliká na články o Kaddáfím. Kupujeme si deníky plné brutálních barevných fotek, stahujeme videa. Naše republika je členem vojenské aliance, jejíž letouny zastavily plukovníkův konvoj a jejíž mluvčí nyní tvrdí "my jsme nevěděli, že je tam ON!".

Takto, pro upřesnění, nemám rád násilí. Přijde mi hloupé, zbytečné a absurdní. Relikt z doby, kdy se každý z nás musel v jeskyni třást strachy před divokou zvěří a sousedním kmenem, který táboří kdesi za řekou. Násilí je zhmotněnou slabostí. Slabostí před námi samotnými.

Kaddáfímu se určitě mělo dostat soudnímu procesu. Ale podle mě nemáme právo tuto situaci soudit. Prokazatelně stál za smrtí mnoha lidí. Co když byl v davu někdo, kdo kvůli režimu přišel o celou rodinu a zkrátka jen využil příležitosti a stisknul spoušť? Přiznám se, že kdyby někdo udělal něco strašného mé ženě nebo dětem, a dostal bych se k tomuto člověku nablízko, asi by, alespoň na krátký čas, hodnoty ke kterým jsem byl vychován dostaly pěkně na frak. Sám sebou si nejsem jistý, ale asi bych tu spoušť zmáčknul taky.

Plukovník mě netrápí. Před nedávnem mě zasáhla fotka, která se "jakoby nic" ocitla v internetovém světě. Dva mladí lidé, visí jakoby nic z dálničního návěstidla v Mexiku. Torza lidských těl, která si prožila mnoho krutosti. Po dálnici mezitím projelo mnoho lidí, do práce, za zábavou, jako by se nic nedělo.  Trápí mě, že jsme zavalení násilím ze všech dostupných informačních kanálů, že existují lidé, co jsou schopni toto udělat. 

Média jsou komerční záležitostí jako jakékoliv podnikání. Smrt přitahuje a proto bude vždycky dostávat přednost. A neprávem.

Opakuji, že v tom jsme všichni. Pracujeme v továrnách, kde se vyrábí zbraně. Kupujeme média, kde se zviditelňují teroristé všecho druhu, volíme politiky, kteří prosazují jednoduchá řešení, hrozíme na silnicích druhým řidičům, někteří z nás jedou v drogách, kupují si prostitutky, jezdí s černými taxikáři, podporují, byť nevědomky zločin všeho druhu.

Na světě je přitom tolik dobrého. Moje žena mi kdysi, při diskusi o vegetariánství, řekla moudrou věc: "nemusíš měnit celý svět, stačí, když začneš u sebe, mě stačí pocit, že třeba kvůli mě nemuselo nějaké zvíře zemřít". Měla pravdu, mě osobně stačí pocit, že se snažím každý den žít poctivě - a nestydět se za to, co dělám. A myslím, že to úzce souvisí i s událostmi kolem nás, třeba v Lybii.