Všichni musíme čelit otřesné pravdě, že systém, které má chránit naše děti nefunguje.
Všichni rodiče ví, jak to začíná. Narodí se malý uzlíček a každý by se rozdal. Uzlíček se pomalu mění v batole, sílí, poznává barvy, tvary, vůně, začínáme ho učit první krůčky. Zpravidla v bezpečí nejbližší rodiny pak začíná objevovat vnější svět plný nejrůznějších nástrah. Čteme mu večer pohádky a občas nás napadne, jak je to fajn, že jsme všichni doma, v bezpečí.
Jenomže okolní svět se neptá, jestli chceme, často nás navštíví sám, bez ohlášení, nepřipravené.
Začíná to už cestami do školy. S mírným rozechvěním sledujeme z okna našeho školáka, jak jde poprvé sám do školy. Nespustíme z něj oči, dokud nám nezmizí za první rohem. Myšlenky, co vše by se mohlo stát, se honí hlavou. Poučujeme, upozorňujeme, pořádně se rozhlédni! Auto je velké, těžké, nestačí zastavit, srazí tě, s nikým cizím nemluv!
Jenomže pak otupíme, zvedneme obočí, když se dozvíme tu zprávu, "ztratilo se", "není k nalezení", "nevíme", zachvějeme se a představíme si tu hrůzu a přemýšlíme, jak se vůbec taková věc může stát?
Odpověď není jednoduchá, přesto základní body existují:
- nefungující rodičovská prevence: tisíckrát projitá trasa nás ukolébá. Jak dítě roste, už ani netrváme na tom, aby chodilo s kamarády, nezdůrazňujeme, že nejvíc zlí jsou ti na první pohled "hodní". Neříkáme: "uteč", když s Tebou bude někdo chtít jít, nekontrolujeme na internetu, na které stránky naše dítě chodí, ale hlavně - často se spoléháme, že vše prostě dobře dopadne, možná z lenosti, možná z pohodlnosti, malé představivosti?
- nefungující prevence ve školách: kolik škol má zavedený kamerový systém? Techniku za pár korun, která může potenciální devianty odradit? Kolik přednášek s policejními preventisty děti absolvují? Jak často třídní učitelé o nebezpečí mluví?
- nefungující komunity: žijeme velmi individuálně, i velké město je tvořeno z menších celků, kde se lidé navzájem potkávají, věta "občanské upozornění z místa bydliště" zní úsměvně, ale pokud by zachránila lidský život?
- nefungující státní správa: toto je však daleko nejhorší. Vážím si policistů, kteří tráví hodiny a hodiny pátráním po malé Aničce, avšak proč bylo s velkou slávou v nedávné době zveřejněno, že Policie ČR dnes umí v řádu minut rozeslat uživatelům mobilních telefonů zprávu o tom, že se ztratilo malé dítě? Proč nezafungovalo rychlé zveřejnění v médiích? Proč ve chvíli, kdy rozhodují minuty se hraje o hodiny? Proč nefunguje databáze deviantů, u které je veřejný zájem nadřazen nad zájmem jedince? Proč samosprávné orgány více nemonitorují nebezpečnou lokalitu v blízkosti školního zařízení?
Vím, říká se "po bitvě každý generál". Ale je potřeba aby si každý rodič uvědomil, že svět je džungle a nikdy na to nezapomněl. A tuto skutečnost před našimi dětmi, pokud již běhají sami po venku, netajil. Aby jim řekl, co se vše se může stát a že je lepší stokrát utéct, než jednou zaváhat.
Rodičům Aničky moc přeji, aby jejich příběh měl dobrý konec.
