Vždycky v historii se našel někdo, kdo chtěl vládnout. A ještě častěji, kdo chtěl vládnout za každou cenu. A tak jako v každé době i v té naší jsou tu lidi, kteří hrají Hru o Trůny.
Je jim celkem jedno, jak proběhne. Důležitý je cíl. Hromady mrtvol jsou jen cesta. Pokud je navíc cíl nějaký mystický, jako například vyčíst něco z nějaké stovky let staré knížky – to tomu vraždění teprve dodá vznešený důvod!
Lidstvo vůbec vznešené důvody potřebuje, protože pokud by vraždění nemělo důvod a někdo by musel uznat, že jediný důvod je pouze zvířecí podstata člověka, tak by se těžko dalo mluvit o kulturnosti. Jenže – kulturnost – ta je přece jiná. Jak ostatně napovídá sama „kulturní revoluce“, která proběhla v Číně za nějakého Vůdce Mao a podobně jako jiné „kulturní“ převraty zanechala haldy mrtvol.
Ono jinde to nebylo o moc „kulturnější“. Soudruh Stalin také ukázal, že revoluce požírá své vlastní děti. Někdy přemýšlím jestli to George Orwell věděl, když psal Farmu Zvířat. Pokud zabrousíme do jiné historie tak základy francouzské rovnosti a bratrství dostaly taky pěkně na prdel, když se revoluce poněkud zvrtla.
Co lidstvo lidstvem jest jeho vzájemné soužití prostě byl jen jeden velkej průser. A když se zrovna nevybíjely vlastní kmeny na vzájem, tak pořádaly hony na ty jiné opět se stejným cílem – zabít. Ideálně pod nějaký „ideálem“. Jak se říká v jedné notoricky známé reklamě – důvod se vždycky najde. Tak teď se našel důvod, že někdo nakreslil něco, co se někomu nelíbilo. Takže je třeba co? Správně žáku Ahmede – killnout ho!
Co taky jiného! Přece lidstvo jsou zvířata a zvířata se řídí čím Šebestová? „Prosím pěkně instinktem“. .... a Žlababa na chvíli přestala funět a dodala „vražedným“. Ano správně volala paní učitelka. „Instinkt vražedný, to je správně.“ Pochválila paní učitelka žáky a dodala. „Tak se lidstvo posunovalo a posunuje dějinami vpřed od nepaměti. Jen ty důvody proč se vraždí se mění.“
Děti se na sebe rozpačitě podívaly a paní učitelka pokračovala. „To víte, doba vražedná je doba vražedná, ale jak dokládají dějiny, ona byla vždy a všude. Jen občas to vypadalo o něco víc vznešeněji.“
A o tom to je, dodal vypravěč. „Podíváte-li se na dějiny moderního vraždění je hezky zabalené do líbivých obalů. Jenže, když prší napalm, tak moc těm dole nepomohlo, že B-52 fakt pěkně vypadá. Stejně jako na druhé straně hlavně kalašnikova moc nepomáhá, že ten gun vypadá sexy.“ A tom to je, naše společnost je posedlá vražděním.
Ostatně, stačí si otevřít televizní program. Když se zrovna nevraždí ve zprávách, tak se vraždí v seriálech a filmech. A čím brutálněji, tím lépe. A když zrovna je čas odpočinku, není lepšího, než sednout na pár hodin k počítači nebo xboxu a ustřelovat hlavy virtuálním soupeřům. Nebo ještě lépe vraždit virtuální avatary skutečných lidí v síťových hrách.
My lidstvo vraždění milujeme, jsme jim přímo posedlí. A tak není divu, že ve společnosti, kde se vraždy servírují jako „zábava“ čtyřiadvacet hodin na všech kanálech občas někomu hrábne a splete si realitu s gameskou. A podobně jako se vždy najde debil, který zapomene, že dálnice na Brno není Need For Speed a pokud vytlačí někoho ze silnice – tak borec nemá reset tlačítko. Tak podobně si někdo toho Dooma hodlá dát na živo. A podobně jak v pořádný střílečce, tak i v tý live je třeba vypadat „cool“ černý hadry, zahalenej ksicht, kalach....a trrrrrrrrrr a z poslíčka pizzy je borec co killí lidi!
Jo vraždění vždycky přitahovalo lidi, kteří prostě nic jiného neuměli. Ostatně takovej Strejda Adolf, malování na to neměl moc trpělivost takže, když ho Židi vodmítli – tak si zapřísahl, že se pomstí. A když ten Roubíček s Khonem škodolibě zabouchli Adovi dvéře – on věděl, že jednou.....a bylo to tak. Jistě s blaženým úsměvem sledoval Roubíčka s Khonem, jak se balí kufry na cestu z níž se nikdy nevrátí.
Úchylové jsou v každé době a divit se tomu, že zblbnou i malý děti? Ale no tak, copak jste nikdy neslyšeli, jak si hrajou malý kluci venku na pískovišti? Kolik z vás popře, že běhalo po parku s platovým „kvérem“ a řvali na druhý „trrrrrrr vole lehni seš mrtvej“? Ono ostatně oni to dělají i mnohem starší hoši co tomu říkají paintball a chodí na „mrtvoliště“. Takže se není co divit, když se v jinejch zemích painball nehraje a rovnou se dětěm dávají do ruky kvéry a ne plastový a s vostrejma.
Takže ono s tím vražedným instinktem to ani u naší „civilizované“ společnosti nebude tak slabé. Naopak si myslím, že události z Paříže začínají budit takové emoce, které dlouho byly skryty v bitkách hooligans na fotbale, v řežbách v hospodě, v bitvách mezi pankáči a skiny....apod. Podobně jako klub Harlejářů taky zrovna není zahrádkářskej klub.
Naopak myslím si, že naše západní společnost není zas až tak vyměklá, jak se může zdát. A to, že jsme netrénovali povětšinou ustřelování hlavy na živo, ale na počítačových simulátorech nebude jen tak. Ostatně, kdyby to, co se stalo v Paříži mělo proběhnout tak, jak si teroristi naplánovali, mělo to bejt tak, že se vyměklá západní společnost posere kvůli tomu co se stalo a podřídí se teroru. Místo toho ty dva kašpary honilo vostrý komando, který je nakonec bez milosti sejmulo.
Ano, sice sebou debilové vzali pár dalších, ale všichni zmrdi s kalachama už věděj, že když udělaj něco takovýho – není cesta zpět. A o tom to je. Pokud se máme ubránit budeme se naučit zabít dřív, než zabijou oni nás. Takový jsou pravidla a Evropa si je začíná uvědomovat a je to dobře. Jelikož pokud ne, budeme, jak se tomu říká ve vojenské terminologii „sedící kachny“. A na ty se střílí fajn, ale pokud se vokáže, že žádný kachny nejsou, ale naopak, že každej útok vyvolá proti reakci. Je šance, že to přežijeme.
Války totiž překvapivě nevyhrávají jedinci s kvérem, ale organizovaný armády, které prostě zabíjí víc těch druhých. Tak prostě jich musíme zabít víc a dřív.
