Vystoupit z komfortní zóny

Tak se tomuto jevu říká v angličtině. Ani vlastně nevím proč, protože tomu vystoupení předchází jakési zvláštní období neklidu. U mě probíhalo několik měsíců, kdy jsem si čím dál víc uvědomoval, že i když se mám vlastně skvěle, něco mi chybí.

Ten pocit byl tak trošku divnej. Jelikož nebyl racionální, byl spíš jaksi iracionální, protože jakoby ti něco říkalo – co když to takhle nemá bejt? A tak sedíte v nějakým hotelu v Antverpách a žijete život své vizitky. A pak vám to dojde. „Kurva, já nejsem svá vizitka!“

Ano, nejsem, protože odmítám být. A tak jako kdysi za rebelských časů jsem si pustil Sepulturu, Refuse / Resist teď to bylo podobný. Já nejsem svá vizitka, tohle přece nejsem já. Ano, jsem tu sedím tu na posteli a přemýšlím o tom, o čem vlastně? A najednou vám to dojde. Celou tu dobu vlastně myslíte nikoliv na sebe, ale na to, co pro vás znamená vaše země. Je to šílený dilema, protože je strašně jednoduchý opustit a zapomenout. Teda asi pro někoho, mě furt z nějakýho důvodu nedalo se zajímat o to, co se doma děje.

Doma, kde je vlastně doma? Tahle divná otázka vám totiž vyvstane, když sedíte v tom hotelu na pokoji a víte, že zas tady jen přespíte a ráno se oblíknete do obleku a budete se tvářit jako svoje vizitka. Budete kokrektní pán, co neříká do prdele, protože se to nehodí. Přestože nenosíte dávno kravatu, nějak si nemůžete zvyknout, ale vlastně na co? Možná na ten převoranej život, kdy vidíte rodiče a kamarády jednou za několik měsíců a časem umíte pomalu líp holandsky, než česky.

Ale co s tím, čtete ty divný zrcadla do Česka jako jsou tyhle blogy, kdy prostě neustále někdo na něco nadává a stěžuje si. Nejdřív máte tendenci poučovat, říkat lidem, jak věci jsou jinde a proč. Jenže, pak vám čím dál častěji dochází, že určitý zkušenosti jsou nepřenosný. Jenže, čím dál víc to všechno hemžení a mumraj pozorujete, říkáte si...

Sakra, copak s tím nejde nic udělat? A tak původně vedete spoustu rozhovorů, které nikam nevedou. Pak se seberete a cestujete do úmoru po celý tý úžasný Anglii, vidíte super věci, velký lodě, malý lodě, moře, letadla, krásný auta...prostě všecko, co vlastně jakoby je sen mnoha lidí. Vy tam přijedete, mrknete a i když vás to baví a nasázíte kvůli tomu na Instagram sérii docela fajn fotek. Je to taková berlička. Kdy vám, poněkud nepříjemně dochází, že...

Ani nevíte, co to vlastně je. Nedávno jsem o tom měl rozpravu se svojí ségrou. A říkám ji, hele já fakt nevím co to je, ale někdy prostě mám takovej pocit, že něco musím udělat. Něco jako kdyby mě něco vedlo. Asi je to Bůh, jenže já nechodím do kostele takže ten vztah s tím Bohem nějak neprožívám, jako ti standardně věřící. U mě to je spíš v těch okamžicích, kdy mě docházej souvislosti – takový ty divný chvíle, kdy jdeš dělat něco bláznivýho. Třeba pochoduješ po polích se sluchátkama na uších a řveš s Trentem Reznorem přesně tak jak to do tý hudby sedí. A třeba prostě tě napadaj jiný věci jako projít nějakým polem co je strniště. Pamatuju si, jak jsem si od něj podrápal nohy, ale jakobych měl pocit, že tím polem projít musím.

A tak to mám občas tak, třeba nedávno jdu do práce. A já prostě vím, že řeknu něco, co říct nemám. Poslouchali jste někdy The Wall? No já už tolikrát, že ji znám nazpaměť. Jenže to nebrání tomu, abych ji neobjevoval znovu a znovu. A tak se mě třeba stává, že jdu po Londýně a najednou zaslechnu známý akordy a nějakej týpek se na kytaru v metru snaží vyluzovat „Another Brick in the Wall“. Tenhle song je vůbec divnej, pamatuju si, jak bylo krátce po Revoluci a já byl mladej cápek, co vlastně nevěděl co s životem a tak jsem hledal odpovědi v muzice.

A tenkrát mi ségra nahrála The Wall, vlastně je to moc nechápal a viděl jsem tu show z Berlína. A tak jsem měl zafixovaný Rogera Waterse, kterej tam někde stojí a na kytaru vyluzuje neuvěřilně silný akordy. A teďzas du po Londýně a něco mi říká, dneska to udělám a nemůžu jinak. A tak zas zažiju ten pocit, kdy zas předemnou někdo sedí a snaží se mě ohromit obříma částkama peněz. Hm, ale já se neubráním a řeknu co si myslím.

Nevím jestli to dělám pro nějakou divnou vyšší pravdu, nebo co to je. Udělám to. Pak se brouzdám po Regents Parku čučím na Labutě na iPad si nahraju jak se hejbou větve stromu co je až kýčovitě zelenej ve větru. Zasměju se při vzpomínce, jak jsem jako mladistvý šílenec mě pocit, že chci svět rozložit na vektory a pomocí matematických vzorců z teorie chaosu odhalit jeho zdrojovej kod. Teď zas koukám na ten strom, co se hejbe a snažím si představit algoritmus tohohle.

Usměju se a pak mi Bob Dylan začne hrát, „How many roads must a man walk down, Before you call him a man? Yes, n how many seas must a white dove sail Before she sleeps in the sand? Yes, n how many times must the cannon balls fly Before theyre forever banned? The answer, my friend, is blowin in the wind, The answer is blowin in the wind.“ No jo a o tom to je, pomyslím si. Já vlastně taky nevím kolik ještě roads I must walk down. Usměju se, kouknu na strom na slunce, co dělá takovej ten kýčovej stín na trávě. A pomyslím si jen, 42. Ano, 42 anebo cokoliv jinýho. Bob Dylan, nebo třeba ty Pink Floydi co mě hráli do ucha Animals, když jsem ležel na pláži v Brightonu. Nevím, prostě tak to je.

A podobně jako tenhle blog pochopí jen ten, kdo ví o čem píšu, podobně to mám i s tím zbytkem příběhu. Já nevím co bude dál, ale někdy prostě máte tendenci udělat něco nerozumnýho. A tak já to dělám, často. Jelikož, jak tady říkal tenhle pán....

===

Věnováno mé rodině, však oni vědí proč. :)