Člověk je tvor plánující, hodnotící a obecně stale za něčím spěchající. Když pak to, či ono nejvyjde dle představ, je většinou spousta smutku a všelijaké hoře. Co když však je to trochu jinak?
Položí-li si autor otázku, najde se mnoho těch, kteří budou na ni chtět odpovědět. Stejně jako se najde mnoho těch, kteří nebudou rozumět na co se autor ptá. A tak tedy pokud by autor řekl pravý účel otázky stejně by nebyl pochopen, takže si jej nechá pro sebe.
Ono autor prošel různá období. To první bylo o tom hodně mluvit. Vždy vzal něco a to otesal do textu, který poslal na svobodu světa. Měl často tendency o svých textech diskutovat a hájit co napsal. Měl take často pocit, že nějak ty texty jsou důležité.
Pak začal poznávat nový svět a začal porovnávat. Později se v něm zrodila touha sdílet co nejvíc o tom co viděl a prožil. Znovu debatoval a chtěl, vlastně už zapomněl co. Aby toho nebylo málo postupně se do svých textů zamotal a začal mít problémy je psát.
Kdysi byly doby, kdy měl nutnost psát. Byla to skoro droga, kdy prostě něco musel napsat, protože jakoby něco chybělo. Jenže čím dál víc si začal uvědomovat to, že psát pro to – psát je možná špatný důvod tak přestal.
Jenže znal sílu svého psaní a tak začal do psaní promítat své plány. Dělal to tak dlouho, až jim uvěřil. Četl mnoho jiných textů jiných lidí a měl velice silné volání, že musí změnit svět! Nějak. Nevěděl vlastně, jak začít a tak začal experimentovat.
Byl však tak přesvědčen o dobrých důvodech svých experimentů, že se jim dal totálně unést. Problém bylo, že narazil do zdi reality. A jelikož nebyla kamennou zdí, ale zrcadlem viděl svůj obraz a toho světa kolem co se za ním tak hnal.
Najednou hlavní otázka zněla: proč. A její frekvence se začala vracet. Proč? Čím dál víc začínal ztrácet ten smysl té odpovědi, která se začínala rozplývat jako mraky na vyprahlou pouští. Proč?
Naučil se tedy umění ticha. To fungovalo docela dobře, ale mělo to jednu chybu. Ticho je příliš tiché na to, aby v něm bylo něco slyšet. A tak postupně nalezl zvláštní hru se slovy, kdy si s nimi začal hrát. Už mu je naprosto jedno, kdo a co si z textů vezme. Jelikož už zná odpověď na otázku proč. A ta není veřejná.
Má to dost co dělat s uměním ticha, ale nejlepší ticho, jak už začíná sám chápat je mluvit tak, aby ni neřekl. Proč to dělá? Musí snad mít vše smysl? Potřebuje snad autor hodnotit co napsal? A k čemu? Aby se všichni mohli za něčím hnát?
Kdepak, autor už ví. A tak si hraje se slovy a usmívá se. Není důvod, i je. Čeština je krásná a říct ji vše a zároveň nic, je fascinující.
Podíval se do jejích modrých očí. Tiše se usmála, ten plamínek uvnitř znal.
Věděl, že jej hřeje, usmál se zpět.
„Možná“ odpověděla.
Usmál se.
„Možná.“ zapamatoval si.
„Možná“, znělo mu v uších, když viděl, jak se vzdalovala chodbou plnou hostů.
Na chvíli se tak zvláštně otočila a věnovala mu pohled těch pomněnkových očí.
„Možná.“
Pomyslel si a usmál se.
„Možná.“
