Země se točí opačným směrem

Příběh  jednoho z těch, kteří se zbytečně učili hrát na klavír. Velmi stál o slávu, měl k ní velmi blízko, ale musel k ní dál, než přes oceán.  

Miloval operu, miloval koncerty. Miloval hudbu asi tak, jak dítě může milovat hudbu, když ho otec nesmlouvavým drilem mučí k cvičení a neodhadne přitom skutečnou míru talentu. Lawrenzův otec se vzhlédl  v otci Amadea. Jenže starý pan Mozart talent svého syna odhadl dobře. V případě Lawrenze Bullita to tak nebylo. Jen se stalo, že zasazené semínko se proměnilo v odpor a teprve  později v požadovaný respekt. Takže přece jen něco. Respekt mladík Lawrenze Bullit potřeboval ke svému podnikání v oblasti divadelních a koncertních produkcí. A to se stalo tam, kde hudbu k životu ještě moc nepotřebovali . Na začátku 19. století na poměrně divokém americkém kontinentu.

Ameriku teprve čekal hlavní nápor přistěhovalců z Evropy. Ten přijde až jednou. Lawrenz Bullit se do Ameriky dostal s rodiči  ještě na jedné ze starých plachetnic. Parní stroj? Kdepak. Ještě ne.  Cesta přes oceán trvala neskutečně dlouho. A přesto se Lawrenz jednoho dne rozhodl pro  zpáteční výlet do země svého dětství. No... takový zvláštní výlet to byl.  Jakmile shltnul oceán, musel ještě křížem přes celou Evropu až do Haliče, do města Lemberg. Necestoval jen tak z rozmaru a pro nic za nic. Chtěl pro jeden ze svých plánů získat mimořádnou osobnost. Mistra, který by měl blízko k vrcholům klasické hudby, nejlépe k podobnému velikánu, jako byl Mozart. Amadeus už zemřel před třiceti lety. Ale byli tu jeho synové Carl a Franz. Carl hudbu vzdal, věděl, že dělat vrcholné umění člověka jen stravuje. A Franz?  A nemohl by to být tedy Franz?

Franz Xaver Wolfgang Mozart. Měl nadání. Měl i výborné učitele, máti mu mimo jiných zařídila i samotného Salieriho. Nebylo těžké Franze všechno potřebné naučit, protože on se to skutečně naučit chtěl a šlo mu to.

Bullitovi se nedala upřít odvaha, když se do Evropy z New Yorku vypravil. Cesta lodí trvala něco kolem měsíce. Když přál plachtám dobrý vítr. Cesta dostavníkem na východ habsburské monarchie rovněž. Musel mít i velkou trpělivost. Až bude totiž s Franzem jednat, nebude to s ním mít lehké.
Slyšel o něm, že je to uzavřený, zamlklý chlapík a že se velkým změnám  vyhýbá. Než aby ve svém životě chtěl něco zásadně změnit, raději bloudí, tak jako většina hudebníků Evropy. Tak jako většina Evropanů. 

Bullit pokládá na výčepní pult stříbrnou minci, a nic si přitom neobjedná.
„Hledám Franze Mozarta.“
Hostinský dlouho mlčí a peníz odsune zpátky před hosta.
„Na pivo Mozart nechodí. “
Na stůl padá další mince.
Ani teď si ji hostinský nevezme. Jen se snaží být o něco uctivější.
„Kde vám ušili ten kabát?“
„Daleko.“
„Opravdu pěknej.“
Už dlouho mlčí oba.
„Nebudu brát prachy za řeči!“ Vysvětluje hostinský. Takže host konečně ze džbánu trochu upije. Hostinský shrábne obě mince do kapsy.
„Takže Franze hledáte? Mohl by být na zámku. Školí tam dceru hraběnky, chápete? No... a teď povídejte vy. Kde vám ušili takovej kabát?“ Prostě hostinský si ve skutečnosti rád popovídá.
Lawrenz mu to tedy řekne. Řekne také, proč Franze hledá, že mu chce nabídnout příležitost dirigovat několik koncertů.
„Taková dálka.  Že by tam čekali zrovna na muzikanty? To asi ne?“
„Ale ano. Nemohou se dočkat.“ Tvrdí host přesvědčivě. Kromě toho, že hostinský je přírodou vybavený k trvalému úsměvu, je i moudrý. A jeho host ho baví.
„Ještě nemáte ani císaře, a už mu chcete hrát?“

*
Zvuk seker a kladiv zní parkem celý týden, tesaři mají co dohánět, stále čekají, až přestane pršet. Spěchají se stavbou pódia pro koncert, který v Lembergu pořádá hraběnka Cavalcalbó při příležitosti oslav narozenin své dcery Julie. Hudba v zámeckém parku má znít několik dní. Dirigovat bude Franz Xaver Wolfgang Mozart, zkrátka „Mozart – syn“. O Franze bude možná větší zájem, než o celou komtesu.
Na pódium se má vtěsnat sbor tří set zpěváků. Unikátní vystoupení. Franz také jeden klavírní koncert se svou žačkou zahraje společně. Zvědavci obhlížejí, co už je hotovo. Nebývá zas tolik možností něco takového zažít. Jaké oblečení šlechtična zvolí? Jak bude vypadat výzdoba? Kdo všechno se dostaví? Jaké lahůdky budou připraveny? Mnozí na sebe významně pomrkávají. Copak? Prý je spolu zahlédli nejen na zámku, ale i na dlouhých společných procházkách a procházeli se  jen ve dvou!! Samozřejmě, že zájem nebude upřený jen ke koncertu. Po městě se šušká leccos.Velké sousto pro klepy. 

*

Bullitovo čekání na schůzku s Franzem Mozartem se protahuje. Franz se vymlouvá na nedostatek času. Nakonec Američana přijme hraběnka Josephina.
Svůj názor na odjezd Franze do Ameriky vystihuje štiplavým dotazem.
„Už si tam někdo přivezl i spinet?“
„Brzy bude v New Yorku i divadlo, paní hraběnko.“
„Horníci, zlatokopové, dobytkáři a válečníci, co bojují o nezávislost. Ti se na divadlo jistě těší.“ Poznamená ironicky hraběnka. Bullit odpovídá klidně.
„Vzpomínek na domov se nikdo nezbavil. I když je pravda, že pro přistěhovalce bývají prioritní povětšinou jiné hodnoty, než je krása, vznešenost, harmonie. Je hodně lidí, kterým právě tohle chybí. Kouzlo mistrů umění. Smělé stavby, i divadlo a hudba v něm. Kus starého světa chtějí mít kolem sebe. Ti bohatí, kteří už jsou zajištění, za to rádi zaplatí. “
„Peníze nejsou všechno!“
„A přesto o nich každý sní.“ Odpoví teď už úsečně Bullit. „Co asi nabízíte Franzovi paní hraběnko vy? Také peníze.“
Odpovídat se hraběnce nechce. Získala Franze k výuce své dcery. Napsal na jejím zámku řadu skladeb, díky jejím přímluvám může učit v mnoha dalších rodinách. Nahrazuje mu domov. Aještě něco ... nemohla si nevšimnout, že mezi ním a dcerou je možná i hlubší cit, než bývá mezi učitelem a žačkou. Nakonec na to spoléhá, že její oblíbenec je právě proto neopustí. 
„Nebude tam mít žádné zázemí. Takové, jaké umělec potřebuje!“ Řekne pouze.
A Bullit na to kontruje svým nejsilnějším trumfem.
„Mám vyřídit pozvání i od profesora da Ponte, Přítel jeho otce ho čeká. On sám Evropu opustil, přestože zde zažil hodně úspěchů. Dvorní básník dvou císařů. Autor slavných libret. Ale svůj domov nakonec našel právě tam. Na novém kontinentu vidí novou naději. Zatím se mu tam s divadlem nedaří, ale to je dočasné. Opět chce spolupracovat s někým, kdo má v sobě geny génia. V prosperujícím, živém, nikoliv ve starém, zakonzervovaném  světě. Zařídím jim turné. Budou mít succes, o jakém se nikomu nezdá. Už teď je o Ponteho přednášky na universitě v Kolumbii zájem a to i bez toho, že nikdo ze studentů  neměl dosud možnost se s jeho operami na jevišti seznámit.“

„Váš sen těžko bude stejným snem našeho Mozarta.“ Odpoví prostě hraběnka.
Franz Mozart prý trpěl velmi malým sebevědomím. Neustálé srovnávání s otcem mu možná jen uškodilo.
Ke konci života byl jeho život úzce spojen s rodinou své věrné donátorky a příznivkyně, hraběnky Josephiny Cavalcalbó. Podporovala ho v průběhu života několikrát, nakonec hradila i jeho léčení těžké nemoci. V Karlových Varech, kde zemřel, nechala baronka Cavalcalbó vztyčit náhrobek, na kterém u data Franzova narození a úmrtí, nechala vytesat jméno jeho otce - Wolfgang Amadeus Mozart . Dnes můžeme mít pocit, jako by Franz Mozart snad ani nežil.