Že by mě snad ta čarodějka chtěla?

Další ukázka z románu Láskaři se odehrává v malém hotelu na pomezi Španělska a Francie. Pianista Jan si tady přivydělává jakožto záhadný cizinec, co si troufá i na zvláštní, zde obdivované, "cvrlikání".

úryvek z 21.kapitoly

Prst zase zlobil, ale nevypadalo to, že by něco poznali. Na to, že jsem skoro měsíc nehrál, to nebylo tak zlé. Sál se ztišil, lidé poslouchali. Dočkal jsem se potlesku. Ti dva na mě ukázali, Torres mě políbil na čelo.

Jenomže když jsme pak byli sami, tak se docela dobře bavili a dali mi pěkně najevo, že všechno o tom prstu vědí.
„Přemýšlel jsem o tobě, Jane.“ Řekl mi Bajo. „Jako bys vraždil. Jde o zločin.“
„Na trinado nemá!“ Přisvědčil Torres. Trinadem se rozumí dlouhé trylkování, nebo také, v jejich výkladu trylkování, které nebere konce a končí teprve když publikum rozvíří skandování jako v corridě. Když sál zařve, je možné cvrlikání zakončit.
„Trinado patří k mým nejlepším kouskům. Hraju ho dobře.“ Pravil jsem.
Bajo mávl rukou. „Blbě, ale jinak jsi vtipnej. Ať ti pánbu pomáhá, snad nás nikdy neztrestá, že jsme tě ho nechali hrát.“
„Odkud jsi?“
Řekl jsem odkud. „Z Prahy.“
„Maďare?! Praha přece není v Maďarsku. “
„Nejsem Maďar.“
„A kdo tedy?“ Z takové dálky znali patrně jenom Maďary.
Nikdy jsem nevěděl, kdy si ještě dělají srandu a kdy už ne. Někdy se stalo, že nepřišli, dostávali za svá vystoupení málo, na což si tedy přede mnou nestěžovali, já nedostával vůbec nic, ale důvod byl jasný. Hráli pro svoji zábavu a proto to flinkali. Paradoxně mi jejich nespolehlivost pomohla k prodloužení dohody, Marie Luisa oceňovala, že mohu celý večer odehrát sám jen za nocleh a kus toho žvance a užívala si, že se jí vyplácím.
I proto, že jsem byl jednou na pódiu sám, jsem si musel poradit se samozvanou „pianistkou“, která se na pódium přišourala za velkého aplausu. Mária. Dívka ve světle červeném triku, nakoukla do rozložených not na opěrce a pravila: „Z Ameriky nebudeš. Jsi z Maďarska? OK. Z Prahy. To už je obehraný joke, z Polska, viď? Za panáka by to šlo poslouchat. Ne, neboj, já ho nechci, i to by byl joke.“ Položila ruce na klávesy. V sále začali vyvolávat její jméno. „Maria, Maria!“ Čarodějka se najednou tvářila velice cudně.
„Chápej, taky někdy něco umím.“
Tak jsem ji k tomu pustil. Věděl jsem, že jak jí dovolím zahrát jednu skladbu, bude to vtípek. Když bude chtít hrát dvě skladby, zažijeme rozpaky. Pokud se pustí do třetího kousku, vypískají nás oba, budu vypadat jako blbeček, co se nechává ztrapňovat..
Zůstalo naštěstí jen u jedné skladby, a tak hrozné to zase nebylo. Dosáhla čeho chtěla, děkovala se poměrně dlouho, a já ji taky políbil na čelo, jako jsem to viděšl u Torrese. Bylo to tak trochu z radosti, že skončila. Nečesaná divoška s talentem na piáno, možná, kdyby chtěla, tak mě převálcovala. Bajo mi pak řekl, že jestli si s ní chci něco zkusit, tak jeden večer mi bude stačit, abych jí měl dost. Že prý známá firma. Bude lepší, když ji pustím z hlavy. Nikdy se nedozvím, o koho jí právě jde. On sám ji přehlíží. Přitom, když přišla, tak ji vždycky zdravil první.
Netrvalo dlouho a Mária mne vyzvala ke schůzce. Že na mne počká v autě. Nehrnul jsem se k tomu, ale z hlavy jsem ji vymazat nemohl. Jak se sál se vyprázdnil, našel jsem si místo na terase, kde mne nemohla zahlédnout a pozoroval jsem, jestli na mne v tom autě opravdu čeká a jestli se k ní někdo nepřidá. Stále jsem si říkal, jestli to není vtip. Mohla podobnou nabídku učinit i jiným. Že třeba chce jen někoho naštvat, třeba právě Baja. Měl jsem z ní zmatek. Seděl jsem na terase pod sklopenými deštníky, hleděl střídavě před sebe do tmy, na dveře hotelu, pak na ni, na s kočku v červeném tričku, která chce být údajně jen pro mne a byl jsem nervózní. Skvělé horské ovzduší jsem kazil cigaretou. Kolem prošli Bajo s Torresem, kývli jsme na sebe „Tenga un buen día“, jinak beze slova zmizeli u svých auťáků. Takže měl jsem ji přece jen pro sebe. Jako když vám na ulici dá někdo připálit, vy si připálíte. Nic lehčího. Čekala trpělivě a já blbec to oddaloval. Škoda těch minut.