Mám to vymyšlené. První den po krizi se mi už vybarvuje, už má obrysy. Není špatné si to představit.
Až bude po krizi, oddechnu si od živých přenosů. Mám dost těch přenosů na internetu. Sice si dnes můžu v teple pokoje on-line přes e-shop objednávat cokoliv, třeba i koktejly, můžu se koukat na holku za barem v roušce, jak je míchá, mám to v klidu, ale není to ono. Šum, rozruch, zvláštní vůně se nedá na dálku přenést. Služba dobrá, číšník mi koktejl dopraví až domů, ale když mám chuť na druhou rundu? Zas ten kolotoč písemné objednávky a čekání. Taky nejsem nelida, aby kvůli mně pořád kmital napříč městem.
Až bude po krizi, budu mít trochu problém s placením... pravda. Nebude asi moc možností. Uvažuju, že to můžu řešit tak, že třeba naštípám dřevo.
Nerad bych plašil. To jsou jen úvahy, že?
Konec s tím, jak na sebe mluvíme na vzdálenost dvou metrů. Vyřval jsem si hlasivky. Snad to spravím čajem s medem. Vím o včelaři, kterému, navzdory karanténě, makaly včely. Ano, platba tím dřevem.
A nebudu už číst žádné zprávy. Mám už dost strachu a předstírání, že jsem v klidu. Nejsem. Zatím mám práci jen u toho špalku se sekerou.
Mám svoji bibli. Volání divočiny. Je tam hodně praktických věcí.
U Jílového jsou prý pořád ještě stopy zlata.
Tak nějak... já jsem připravený.
Zajdu do hospody. Tak jako do té mé. Pokecám s lidmi, kterým vidím do očí a na ústa. Já potřebuju být bez roušky. Jsem totiž herec.
Teď mně nabídli u kočovné společnosti Brouček a syn, že bych mohl hrát Parise v Romeovi. Sice to bude bez smlouvy, ono se v takové smlouvě špatně uvádí výše odměny.
Iniciativně se nabídnu, že můžu hrát role Parise i Romea současně. Když se dva dny nenapiju, zvládnu i Benvolia. Mně větší nasazení nevadí. Mám tak nějak žízeň na to něco dělat. Nemyslím si při tom, že bych u Broučka nějak závratně vydělal. Co mi taky může nabídnout? Taky nemá prachy.
Slyším ho, jak vedle maringotky štípe dřevo. Můj honorář asi.
