Sešla se parta starých chuligánů. Byli jsme jako lupiči s tím textilem přes obličej, konečně aspoň v něčem sjednocení, ač různí v názorech. Ale usmívali jsme se? Ono se to nepozná.
Jest to tak, že staříci a stařenky mají obvykle daleko k úsměvům, zvlášť když jim něco rozbouří stojaté vody. V posledních dnech se, nedá rozeznat, jestli máme koutky úst nahoru, nebo dolů, odhaduji ale, že neutrálně.
Večer konečně promluví pan inženýr Zeman. Mohlo to být dřív, bylo by o čem, ale jak vidět, země nakonec žije i bez proslovů. Jen že by bylo dobré, je přece jen naše nejvyšší autorita, vědět, jak to chápe a že je v té věci taky tak nějak s námi a že každý den na nás na všechny myslí.
Optimismus je velmi vzácné a nedostatkové koření. Dante Alighieri někdy ve 13.stol. to viděl s optimismem tak, že jen optimismus zachrání lidstvo. O sedm století později naopak spisovatelka L.K. Hamilton zveřejnila názor, že: „/to/pesimismus nás udrží naživu, optimismus ani náhodou.“
A teď si vyberte. Jak to je?
A co třeba takhle?
G.B. Shaw: „Optimismus je schopnost být dobré mysli i za okolností, o nichž víme, že jsou zoufalé.“ To myslím, že je nejlepší. Přiznat si tu zoufalost a s nadějí, že nic není tak zoufalé, aby to nemohlo být ještě zoufalejší.
Ale nemůžu radit.
