Objednám si sklenku

Objednám si u pultu sklenku něčeho hodně chladnýho. Nebo horký. V červeným hrnku na černým talíři s mlíkem v bílým kalichu.

Jsem zvědavý, kdo si vedle mne sedne. Zvláštní věc. Já za některý lidi často rád zaplatím. A čekám, co se bude dít. To mě láká, co se bude dít. Často nic, ale i to mne baví.

Erika přichází zpravidla po osmý hodině. Vlastně sedí na baru dřív než já, protože já nejdřív zahraju jednu sérii, přestávku si dovolím až  po půl hodině hraní

Erika je hodně hubená holka. Dřív bývala při těle, pak se dala na dietu, neměla to dělat. Bývalo to lepší. Ona se nevnucuje. Lehce přijde na to, kdy má mluvit a kdy ne.

Dneska. Tak co bude?

Přišla Žena Lena. Možná že se jmenuje jinak, Žeňa Lenka, i to je možný. Mně se nikdy nepředstavovala, jiným asi jo, ale nikdo si nepamatoval jaký jméno jim řekla. Zas tak moc jim na tom nezáleželo. Tak jí říkáme takhle, Žena Lena. Šedesátiletá kráska se výrazně líčí, blond vlasy jí neodrůstají, jsou vždycky stejný. Na to ona dbá . K večeru do sebe kopne panáka jamajka rumu, odjakživa pila prý jen rum, ale vždycky jen dobrej. Je utahaná, to jak zabíjí čas. I to utahá. Sháněla v tržnici bazalku, nikde jí neměli. Jeden ze zelinářů řekl, že o bazalce neví, ale zato ví, kde se otočí i s pětimetrovým žebříkem. Je z toho rozhozená, říká, že tomuhle humoru nerozumí. Žena Lena je fajn. Když vidí, že by mohla zkazit náladu, bez řečí odejde.

Nikdy jsem neviděl, že by Žena Lena platila.“ Pravím barmanovi. „Ale tys po ní prachy snad ani nechtěl, nebo jo?“

"Ty bys svojí mámu nechal platit?“ Zeptá se on.

„Je  tvoje máma?“

"Je to moje máma. Říkala to.“

Pořád se dohadujem, čí je to máma a jak se jmenuje?

"Tobě se tvá máma snad někdy představila?“

Objevil se z ničehož nic kameraman Hoffman. Taky jsme spolu kdysi něco dělali, to už je to dávno. Režisér po něm chtěl záběr z letadla. Přiznal se mně, ale jenom mně, že v letadle je mu blbě. Ale že není vhodný, aby to odmítl právě z tohodle důvodu. Tak to udělal jinak, režiséra přesvědčil, že nemá rád placatý záběry bez popředí. No... dneska snad žádnej film není bez záběrů z letadla a že nemaj popředí nikomu nevadí.

Zdravím ho a vidím, jak plave očima. On si už nevzpomněl.

"Točíš?“ Ptám se.

Vůbec nevěděl, kdo jsem. Když si mě nezařadil, chtěl zas odejít. Přesně ten případ, komu rád nabízím sklenku : „Dáme si sklenku?“ Tak se zdržel.

Ptal jsem se, jestli chce něco zahrát, protože už mi končila přestávka. On že blues můžu hrát. To hraju rád. Třeba At Last. Znáte? „My lonely days are over, and life is like a song.“ 
https://www.youtube.com/watch?v=Q8FHwsATN0E

No a když jsem dohrál, už tam nebyl. Hoffman. Kameraman. Svejch dnů samoty se jen tak lehce nezbavuje.

Není to špatný místo pro muziku. 

Dřív mně dost mluvili do toho, co mám hrát. I  číšníci, všichni, všichni. Každej chtěl slyšet něco a každej tvrdil, že to musím zahrát, že to je trend, kterej se právě hraje. Tehdy jsem byl ještě ucho a rozum jsem hledal, a můj vzdor osciloval mezi aktivním odporem a mlčenlivým trucem. Ne všechno jsem chtěl hrát. Teď už vím, že obliba barovýho pianisty je důležitá. Nejste tam nic jinýho, než další číšník, servírujete podle přání a když vám to z nějakejch důvodů nejde, musíte se umět příjemně omluvit. Podle toho, co hrajete, se nakonec hodnotí obliba podniku. To jsem tenkrát nevěděl a tak mě různě vyhazovali. Teď už mám obroušenej charakter a tak mi na mým playlistu tak moc nezáleží. '
Hraju i věci, za který bych se v mládí styděl. Ale naučil jsem se nechat se přiměřeně přemlouvat a přitom jsem nezakysl.  A někdy je to výzva. Někdy to chcete všechno zkusit i když to nemusí dopadnout. Takovou tu uměleckou vzpomínku si udělat.

Měsíční sonáta. Dílo Beethovena. Nemělo by se to hrát v baru. Měl bych k tomu mít pokoru. Ale přišla jedna návštěvnice s tímhle přáním a to břímě pokory převzala za mě. Bylo na ní vidět, že si to nepřeje z hecu, že prostě chce barovej randál opustit a vejít tiše do světa jinýho. Ne, že bych tak moc studoval jakej motiv ji k tomu přivedl, jen jsem ho takhle tušil.

Chtěl jsem, aby po tu dobu, co budu hrát, stála vedle mne. Vzala to tak, jak jsem to řekl. Opřela se o víko a poslouchala. Celejch šest minut nekonečný Klavírní sonáty číslo 14 cis moll tam opravdu stála nehnutě se zavřenejma očima.

Ke konci už se pískalo.
Když „člun plující po Luzernském jezeře za měsíčního svitu“ doplouval do "přístavu", už tam byla zas pěknej binec. Chtěl jsem to trochu shodit.  Chtěl jsem ještě říci, jakej to byl pro mne povznášející pocit, že jsem si na všechny noty vzpomněl. Neřekl jsem to.

Ze zadu mne kdosi chytil a zvedl ze stoličky. A řval, ať už jdu ... A že prej se mnou i celej slavnej Beethoven, ať tam jde, tam kam mě posílal. Byl menší než já, slabší než já. Ale já se neperu.

Pozval jsem ho na skleničku. A on to přijal. Takhle jsem dopadl.

Včera jsem čekal na Rudolfa. Vždycky chodil kolem sedmé. Jenže volal, že nepřijde. Řekli mu, že má měsíc života. Požádal mne, jestli bych k němu nepřivezl jeho mámu, že jí to musí nějak říct. A já mám být u toho. A že by byl rád, abych mu zahrál na pohřbu.

Já nevím, jestli nepil. Ale slíbil jsem mu to. Mám už to nacvičený.

Sedím u baru, mám zase přestávku. Vedle sedí vědec a má chuť si povídat. Konečně někdo o něčem pozitivním. O robotech. Roboti nahradí práci lidí v mnoha oborech. Fakt? Ptám se. Všech?

To je prej to nejmenší.

Základní otázkou vztahu mezi lidmi a roboty je zachování důstojnosti. Lidi by měli bejt schopný používat robota beze strachu z fyzický či psychický újmy. Ale ani roboti se prej nesměj bát. Na to se musí dbát při přípravě zákonů o robotech.

I robot musí umět chránit sám sebe.
Tak říkám, jdu něco zahrát, jestli má nějaký přání.
A on na to, že je to jedno.

A to si myslím, že to je na světě to nejhorší, když člověk neví, co si dát zahrát.