Muž beze jména - povídka

25 cm pod povrchem Kostelní ulice v Hrádku nad Nisou našli archeologové kostru muže. Byl pohřben patrně na začátku 14. století, mimo prostor hřbitova, půl metru za hřbitovní zdí, v poloze na břiše. U lokte levé ruky měl položeny 4 stříbrné pražské groše. 14. stol. - archeologický nález a stopy dramatu, které zkoumá věda

rekonstrukce pravděpodobné podobyarchiv muzea v Hrádku nad Nisou

U hlavy a u pat byly nalezeny kameny. Tak se pohřbívali lidé, na které padlo obvinění ze spojení s ďáblem, či čarodějnictví. Podle rozboru DNA žili jeho genetičtí příbuzní ponejvíce v prostoru dnešní Albánie, muž se živil většinou rostlinnou potravou, nikdy nejedl vepřové maso. Do Hrádku přišel relativně krátce před smrtí. Dá se usuzovat, že zde mělo jít jen o krátkou zastávku při obchodní cestě na sever.
To vše vede k úvaze, jak se také vše mohlo odehrávat:

Sluha Jáchym podpíral svého pána v belhavé chůzi. V poslední době, často jedli ze společné misky. Jáchym spoléhal, že až se dostanou k severnímu moři, pán uzavře obchod a bude líp. Kupec mířící za obchodem poslední dobou mnohokrát a dlouho odpočíval. Ztuhlé svalstvo nešlo narovnat, přemáhal bolest.

Při svlékání se zamotával do řemínku s navlečeným talismanem ze zvířecí tlapy, a tak svou „vlčí kost“ odkládal jen na noc. Říkali mu Vlček. Kdyby nebylo té vybledlé kosti, měl by možná konec svého života důstojnější a ušetřil by si mnohé trápení.
Sluha zaklepal na velké dubové dveře fary u kostele sv. Bartoloměje. Otevřel mladík v dlouhé říze – jáhen. Přivítal je a pokynul, aby v předsíni odložili zbraně, na místo odpočinku, které bylo přístupné všem, museli vstoupit jako lidé mírumilovní.

Vlček vytáhl z měšce minci. Jáhen ji odmítl. „Milodary v kostele.“

Ubytovali se v malé místnosti, hned za vedlejší stěnou přebývali mniši blíže neurčeného řádu.

V noci kupec špatně spal, nemohl přehlédnout, že se do jejich pokoje někdo vkradl. Muž v oděvu splývavém až na zem, se zajímal o zvířecí tlapu odloženou na stole. Vlček nevěřil, že by to byl zloděj. Událost se mu zdála spíš k pobavení, nechtěl vyvolávat poplach a byl příliš unaven . V měsíčním světle rozpoznal jednoho z noviců ubytovaných v sousedním pokoji. Když už novicovo zkoumání talismanu trvalo příliš dlouho, kupec sykl. Novic polekaně utekl. Nic se neztratilo, vše zůstalo na svém místě a kupec konečně usnul.
Druhého dne od časného rána pronikaly z druhé strany chodby dlouhé a tklivé tóny řeholnické litánie. Nebyl to jen tento zpěv, který kupce probudil. Odvedle se ozývalo i sténání a naříkání. Zašel tam. Na kavalci ležel mladík, noční návštěvník. Nikdo se o něj nijak nezajímal, pozornost mu věnoval jen starý mnich v tmavém kabátu se svou modlitbou. „Duchu Svatý, chceme přijmout všechno, co chceš ty, podrobit se …Pán dokáže dělat zázraky. Musíme doufat v jeho trpělivost a modlit se mnohem víc, než dosud.“ Mladík měl horečku a třásla jím zimnice. Kupec přistoupil k loži, odkryl šálu na chlapcově krku, pod lícními kostmi spatřil otok.
Mnich kupce odstrčil. „Je vámi uhranutý. Nedotýkejte se, prosím. Onemocněl dnes v noci, po návštěvě u vás.  „Uhranutý? A já jsem ho snad k sobě zval?“
„Uhranutý vaším ďábelským talismanem. Něco takového, co nosíte na krku, slouží jen čarodějům a magii. Zvláštní symbol. Křesťané nosí na krku křížek. A vy kost? Nejste křesťan, i když se tak tváříte. Žid? Muslim? Bezvěrec? Kdo to vlastně hledá bezpečí v křesťanském domě.“
„Jsem křesťan. “
„Jen pokračujte ve lžích, vždyť jde o vaše živobytí.“ Pravil mnich plný zloby. Kupec se naklonil nad nemocným chlapcem. „Dýměj se dá léčit. Hodně se mu uleví, jestli seženeme byliny. Routu bychom potřebovali. “ Stačil pohled, který si vyměnil se sluhou, ten se bez dalších pokynů odebral z místnosti.
„Neshánět.“ Křičel mnich. „Jen další jed. V Rakousích dokázala ta bylina usmrtit, byť byla jen přimíchána do kadidelnice. Nemáte právo ho léčit, jste čaroděj.“
„A přesto mne potřebuje. Mohu ho uzdravit. Když budu mít čas.“
Bez ohledu na mnichovo odmítání, kupec přece jen lektvar připravil. Ochrnutou ruku neovládal, vše z jeho strany vyžadovalo velou námahu, jako by jím prostupoval velký mráz. Nebýt sluhy, nedokázal by v kalíšku rozdrobit ani smíchat nic. Léčení trvalo celý den, noc i příští den. Do místnosti přicházeli zvědavci,a mnich čím dál tím víc přesvědčoval všechny přihlížející, o tom, že se tak sami stávají obětí čarodějného zla. V případě, že chlapec zemře, chystal se na pomoc povolat i inkviziční soud. Podvědomě cítil ohrožení autority své i svého řádu.

Lék chlapci ulevil. Třetího rána už se mu začalo lépe dýchat, k večeru se již sám posadil. Horečka ustupovala, chlapec se přestal třást , bolesti mizely.  Starý mnich tím však kupodivu nebyl potěšen. „Zázrak nemůže vzniknout zásahem magických kouzel! Satan se převléká za anděla světla", citoval apoštola Pavla v Listě korintském. "Své působení zahalujete zdáním dobrého!“
Kupec na ta slova nereagoval. Pokřižoval chlapce talismanem - vlčí tlapou, považoval svou léčbu za ukončenou a chystal se odejít. I on byl po probdělých nocích však velmi zesláblý a bez pomoci Jáchyma by se na nohou neudržel. Mnich kráčel před nimi s rozpaženýma rukama a varoval každého, aby se jich nedotýkal.
„Léčí, ale sám je nemocný. Je to lhář, který roznáší nemoce, abychom jej brali jako spasitele, když je vyléčí. Jako valdenští, jako pomatené bekyně. Všichni, kteří poprávu končí na hranici. Nosí znaky ďábla, a využívá je. Požádám důstojného otce, aby je vypověděl. Čaroděje.“
Kupec na obvinění neodpovídal. Byl už jen schránkou odevzdaného muže. Na kraji schodiště se zhroutil. Nemohl sepnout ruce i když se o to snažil. Zvrátil hlavu, spadl na bok a padal po schodech. A mnich to považoval za své vítězství. Sluha Jáchym se snažil svého pána zvednout. Marně. Jeho pán umíral.
Mnich dohlédl, aby kupec zvaný Vlček v co nejkratší době faru skutečně opustil. Když nemohl odejít po svých, nechal ho odvézt na dvoukoláku ke hřbitovní zdi. Jen ke zdi.
Vyslali mladého jáhna za hrobníkem a ten urychleně vykopal mělký hrob stranou od hřbitova, nedaleko místa, kam se odklízelo smetí. Žádný obřad se nekonal. Jáchymovi poručili, aby z pokoje přinesl všechny pánovy věci. Učinil tak poslušně jako vždy. Musel kupci ke kotníkům přivázat i dva pytle s kameny a otočilt ho na břicho čelem k zemi. Tak jako se to dělá s lidmi, jejichž duch se nesmí vracet mezi živé.

Strach, který mnich v lidech probudil, násobil  předchozí obavy z moru. Vše, co zbylo po kupci se muselo co nejrychleji zničit, zaházet hlínou. Jen tak prý nebude škodit a ohrožovat je svou „nákazou“. Do země za mrtvým putoval i kupcův talisman, kterého se štítivě dotýkali vidlemi. Sluhovi z dlaně sebrali poslední groše, výplatu, kterou chtěl uchránit. Jeden peníz za druhým padal do hrobu. Čtyři poslední groše. Netroufal si cokoliv namítat i když šlo o odměnu, kterou mu pán předchozí den věnoval. Všechno, co souviselo s kupcem i jeho majetkem, bylo zatraceno a Jáchym byl rád, že se zloba nakonec neobrátila i proti němu.
Nad mělkým hrobem s nepříliš nakupenou zeminou zůstal nakonec sám. Jen jáhen ještě dokončoval poslední úpravu hrobu. Nezkušený církevní služebník, který je při jejich příchodu do Hrádku vítal jako do mírumilovného místa.
„Jak se vlastně jmenoval?“ Zeptal se. „Mohu napsat jeho jméno na zeď?“ Chvíli trvalo, než sluha odpověděl.
Ale pak přece jen vysvětlil. „Měl tři jména. Za židovské, mu vypálili dům. Nechal se pokřtít, jenže s odrodilci od vlastní víry se nedaří obchodu, lidi mu přestali věřit.“
Na hrob dopadla poslední hrst vlhké země.
„Třetí jméno?“ Vyzval jáhen Jáchyma.
„Přezdívka podle toho talismanu, od té doby to byl čaroděj.“
„Ale pohřbili jsme člověka. Byl to člověk, ne? Co myslíš?“
Sluha bázlivě, aby ho nikdo neslyšel, zašeptal: „V tom se nepleteš.“

Čistě z praktických důvodů přidělili archeologové kostře muže nalezené v březnu 2010 jméno Tobiáš. Jméno Tobiáš vzniklo fikcí: porovnáním výsledků zkoumání DNA s databází Ysearch.org byl zjištěn žijící příbuzný, užívající rodové jméno Toviah, česky Tobiáš. V době, kdy Tobiáš žil, se ale rodová jména nepoužívala. Jeho skutečné jméno tedy neznáme.