Kolik lidí po něm touží. A když se dočkají, jako by si nevšimli, nebo to nebylo to, co čekali. Bruce Springsteen v písni Human Touch /Lidský dotek/.
Třetí sklenka skotské. Šli do toho rychle. Ferdinand tahal Zpěváka ze smutku alkoholem. Věřil, že by mohla přijít ještě čtvrtá, pátá... nic na to není lepšího, říkal.
Vedle toho plnil Zpěvákovi hlavu i svým nejoblíbenějším tématem. Zářezy tomu říkal. Co na tom, že Zpěvák neměl takové výrazy rád. Říkal Ferdinandovi: „Jsi dospělý člověk. Nehodí se to k tobě.“
„Já ale problémy s ženskejma nemám.“ Smál se Ferdinand. „Na světě jsou mraky bab, co se těší, že je sklátíš.“
Zpěvák byl krátce po rozchodu a takové řeči mu neseděly. Sáhl po peněžence, položil na stůl tisícovku a chtěl odejít.
Útrata nebyla zas tak velká a ten zbytek se Ferdinandovi hodil. Hodně žvanil, byl sprostý a nechával za sebe pravidelně platit.
Pak to trvalo trochu déle, než mu Zpěvák zavolal. „Máme předplaceno, že?“
"Jo," pravil Ferdinand, „sehnal jsem ti holku. Prodává v lahůdkách. V obchodním centru. Děvčica pěkná... Omrkni ji, rád pomůžu, bude-li třeba.“
Tak mu Zpěvák praštil telefonem.
Když je noc dlouhá, nemůžete spát, nějaký ten „human touch“ - lidský dotek, vám chybí. Zpěvákovi chyběl v poslední době silně. Oblékl se do čistého a šel do obchodního centra. Nic není tak zlé, aby to nemohlo být horší.
Uprostřed haly si sedl na kostku a čučel před sebe. Tolik světel tam zářilo. Opodál klimbal bezdomovec. V hlubokém předklonu zíral do otevřené tašky, vypadalo to, že se rozmýšlí, co ještě nakoupit, občas se napřímil, aby nespadl, jednou to vypadalo, že už se probral, ale pak se mu spánek přehoupl do hlubší fáze a Zpěvák ho musel podržet, aby nespadl.
"Kdybyste spadl na zem, mohli by vás vyvést.“
„Proč by mě mohli vyvést?“
„Protože byste byl na zemi.“
„Vždyť nakupuju?“
Na to se špatně něco říká.
Těžko říci, jestli se i o půlnoci dají v obchodním centru čekat čerstvé chlebíčky, ale prodavačka kupodivu čerstvě vypadala.
Vyťukal číslo Ferdinanda, aby se ubezpečil, že je u té správné. Ferdinand potvrdil, že ano.
„Neboj. Vyvoláváš soucit, to zabere.“
Zakousl se do vajíčka, omáčka mu stekla po bradě. Snažil se ji zastavit kapesníkem, už byla i na košili. Přiběhl k ní zoufale s rukou u brady, ukázal rukou na límeček, požádal o ubrousek. Podala jich hned několik. Překotně děkoval.
„Jak se jmenujete? Napíšu vám pochvalu. Za ubrousek. Za chlebíček ne. Chlebíček byl hnusný.“
Byla opravdu milá, omlouvala se, jako by to snad byla její vina. Takových stvoření po světě moc nechodí.
"...až budete mít po službě, budete mít volno...? Budete mít?... Volno?... Pro mne?... Ludviko?“
Zdál se jí povědomý. Možná že z nějaké estrády. Vlasy trochu trochu řídké, vzadu zbytečně delší, na její vkus teda dost, ale snažil se. Holky si musely všimnout, když jí řekl: „Ludviko!" To byl teda výkon, takhle hned na věc. Byl to jistě on, ten z té televize. Zvláštní... a proč tak rozpačitý, taková hvězda? Nemají to lehké chlapi, když to musí vymyslet. Vybral si hned tři chlebíčky, dalo mu pěknou práci, než si vybral, ale když je malý sortiment, špatně se vybírá. Snažil se, to jo.
Trochu ji trápilo, že nevěděla, jestli holky viděly tu samou estrádu, ale ptaly se jí hned.
„Přistoupila, jsi na to, že jo?“
„Jo?“
„Ale máš pravdu. Život je krátkej.“ Byly uštěpačné.
Když byl zpěvák na odchodu, dotkl se ho starý známý bezdomovec.
„Zabrala?“
Zpěvák nevěděl. A bezdomovec dotíral.
„Já bych takovou šanci neměl, že ne?"
Nechtěl ho urazit. "Ale třeba jo. Asi taky."
"Ona je dobrá?"
"No...je."
"Taky za ní zajdu. Řeknu jí, žes mě jí doporučil.“
„To ne! To neříkejte, prosím vás."
"Řekl jsi, že je dobrá a že mám šanci."
"Ale..."
"Někdy se u mně stavte, jo?
"Hlavně jí nic neříkejte."
"A když neřeknu, tak se stavíte? "
"Kde, prosím vás?““
To bezdomovce zarazilo. „Kde?“ Neklamně to vypadalo, že potřebuje meditovat.
Ludvika zatím kolegyním slíbila, že se se vším svěří. Že pochopitelně předloží celý román o tom, jak rande proběhlo.
Ale on to vzdal.
Nikdy se nedozvěděla proč. Byla velmi zklamaná.
