Kouř, mlha a nahé rameno

Pokračování miniserálu úryvků z románu Láskaři. Tentokrát jde o výlet do snů v obyčejné hospodě, ve které se objevuje i ztrácí něco „neuchopitelného“.

úryvek z 9. kapitoly

Lukáš o útoku na vrchol vyprávěl tohle:

 „Průvodce slíbil, že nás dovede do základního tábora na ledovec. Asi čtyři tisíce metrů. Vodí jenom sem, dál ne. Děsný přečkat aklimatizaci. Hrozná nuda. Bratranec Cyril se nevyrovnal s abstinencí, že by měl přestat kouřit svý oblíbený. Měl svou zásobu. Jen svoje. Cestou sehnal ke svý potěše něco, co neznal. Byl hodně hovornej. Opustil svět „špatnejch“. Teď, když byl ve světě těch „dobrejch“, cítil sílu. Proudila do něj energie. Až vyjde nahoru, nebude pro něj chlap, co leží pod vrcholem žádnej problém a snese ho dolů, což před tím nikdo nedokázal, ale on na to má. Když byl Cyril hovornej, stálo to teda za to. Pořád se na něco ptal, odpovědi na otázky vyžadoval, ale nepustil mě ke slovu. Čím dál častěji připomínal, jak je tam krásně. Už mě fakt štvalo, když jsem to slyšel. Mlha, pršelo vodorovně a déšť sekal jako sekery. Cyril kouřil. Machři, co se aklimatizovali už tejden, se báli lavin a nechtěli nikam. Taky jsem nechtěl nikam, jenomže Cyrilovi bylo krásně... Šli jsme tedy. Měl jsem co dělat, abych se posouval. Chytil jsem asi virózu, nebo co, kašlal jsem a bolela mě hlava. Udělali jsme si tábor v místě, kde se obvykle bivaky nedělají, bylo to nedaleko od základního tábora. Aklimatizace byla krátká. Cyril se usmíval. Nevadily mu potíže. Ve stanu jsem měl pocit, že se udusím. Nemohl jsem rozepnout zip, vytáhl jsem z pouzdra nůž a stan prořízl. Nepomohlo to. Třásla mnou zimnice. Stál jsem pod hvězdama. Jedna si mě našla. Nebyla to hvězda ale dračice, co prodává v trafice. Stála přede mnou v tom mrazu poměrně nahá. Povídám, „nastydneš“. Nedbala. Upřesňovala kurs a namířila si to doprostřed mýho ksichtu přímo soustředěně. Jak vykouklo její rameno, byl konec. Padl jsem naznak, vyšel ze mě zvuk podobnej zvuku bouchlý pneumatiky. Snažil jsem se schovat pod převisem, plazil se k  němu. Randál ustal, všechno bylo bílý - to asi od sněhu. Pátral jsem po stanu, nebyl. Rval jsem ze sebe bundu, nešlo to. Nohy vrostlý skály a ta holka se vesele kolem motala a prej, abych se zvedal. Cyril se nehejbal. Doplazil jsem se k němu, naložil ho na záda a snášel dolů k zurčivým potůčkům, kde rostly zvonečky a fialový kytičky a jejich květy se skláněly pod tíhou pracujících včeliček. Zapálili jsme si tentokrát cigaretu oba. Moje dřina, jeho radost. Na horách je krásně, proč prcháme, je škoda, že mu to kazím, šel pro chlapa, co leží kousek dál. Najednou byl fit. Prohlásil, že se vracet nebude. Nikdy se nevrátil. Vyšší moc mu nebyla nakloněná. Nikdy jsem ho už neviděl.“

 Jako by ještě chybělo nějaké pohnutí, hned si ten fakt uvědomil, uzavřel vyprávění důkladným promnutím oka. Měl ten pohyb nacvičený, nakonec nás dojmul. „Majstrštyk“. Vytáhl fotografie, kde byl vidět nějaký chlap v mlze, možná v kouři, kdo ví, říkal, že v mlze.

Ptali jsme se, jestli nekecal. A on dotčeně vykřikoval, že ve všem, co říkal, nekecal a že jsme blbci. A že strýček Adamec to u výčepu potvrdí.

Zašel jsem do výčepu za strýčkem Adamcem, jinak otcem ztraceného syna. Tvářil se spokojeně, žertoval s lidmi. Nevypadalo to, že by ho kdy poznamenalo životní drama .

Řekl jsem: „Lukáš mě vyprávěl o Cyrilovi. Co si o  mám myslet o jeho bloudění, pane Adamec.“

„Co chceš slyšet, Honzíku... ?“

„Kde je teď?“

„A já mám znát  Cyrila?“ Natočil z ruky čtyři půlitry. "Kdo to je? Fakt ho neznám." Když viděl, jak mě jeho odpověď naprdla, dodal:

„V klidu. Jistý je, že pravda není nikdy na konci. Je vždycky uprostřed. Aspoň moje zkušenost je taková.“

Přišla servíra, vzala od něj ty čtyři piva, aby je odnesla. Měla svůdně odhalené rameno, kterého se každý chtěl dotknout, ale neodvážil se. Ne snad, že by to bylo hned k něčemu zavazující, ale logicky, nějaké pokračování by to mít mělo . Ale každý v hospodě měl před sebou ještě jiné úkoly, takže dotknout se nahého ramene nebylo v prioritě důležitosti.

Postupně všechny stoly zahaloval kouř. Fakt by se nad tím člověk rozbrečel. Nikdo se té holky nedotkl ani zlehka. Lukáš tvrdil, že za to může to pivo, že v jiných lokálech by se to stát nemohlo.