Korunovace

Krátký návrat do historie korunovací českých králů. Proč na ni vzpomínat? :)

První korunovace českého krále se odehrávala nadvakrát. V Mohuči v dubnu 1085, kdy císař Jindřich vložil na Vratislavovu hlavu „regalem circulum“ - královskou čelenku a o dva měsíce později v Praze. Teprve tady trevírský arcibiskup králi položil na hlavu královskou korunu. Shromáždění velmožové a duchovní třikrát provolali slávu Vratislavovi, králi vznešenému a mírumilovnému a od Boha korunovanému.

Korunovační obřad vždy v sobě spojoval množství scén, aktů a expozic před světem, které měly především oslňovat. Rituál korunovace měl významně napomoci tomu, aby se panovník představil jako velikán, obdařený přízní Boha. Kolik má společného středověká korunovace krále s inaugurací prezidenta?

Prof. Cyril Höschel říká, že začátek takových rituálů lze dokonce vysledovat i u subhumánních živočichů. Gorilám či šimpanzům, se ježí chlupy na ramenou i rukou, když chtějí zaujmout imponující postavení. Zdůrazňují svoje postavení halasným křikem a svými pohyby dokládají, že je kolem nich soustředěna obrovská síla. Něco podobného v lidech zůstalo. Evoluce zařídila, že dlouhá srst přešla v nárameníky s dlouhými třásněmi a v uniformy a těsné spojení s velkou silou a mocí se lidé naučili dokládat řadou obřadů a rituálů. Zná je církev a zná je i světská moc.
V textu Starého zákona se praví, že Hospodin obdaroval Šalamouna moudrostí a „rozumným“ srdcem, ale také bohatstvím a slávou. A to především proto, aby mu nikdo jiný nebyl podobný, lidově řečeno: aby nad něj nebylo. I královna ze Sáby, když Šalamouna navštívila, zůstala bez dechu, jakmile uviděla dům, který vybudoval, i jídlo na stole, zasedání jeho hodnostářů, pohotovost jeho služebnictva a jejich oděvy, jeho číšníky. Nejen moudrost, ale i sláva, bohatství a přepych dokazovaly že on je ten, kdo je boží přízní vyvolený.

O průběhu zcela první korunovace českého krále toho v kronikách nenajdeme. Nejvíce se dočteme až o majestátní události při korunovaci Václava II. Víme, že areál Pražského hradu nestačil, na území dnešního Smíchova vyrostl obrovský dřevěný palác, do kterého král nechal navézt drahé koberce, zlato, stříbro. Okolo Prahy vyrostly tábory z barevných stanů pro přijíždějící hosty, kterých byly tisíce. Každý chtěl zažít zábavné město osvětlené v noci množstvím pochodní. Praha tehdy zažila okázalou slávu. Na Novém tržišti prý dokonce podzemními trubkami proudilo místo vody víno. I Otokar Štýrský, kronikář, který Václava II. příliš nectil, byl takovou událostí uchvácen. „Před králem nesli štít s mečem, plochu štítu pokrylo znamení lva s rubíny namísto drápů.“ /jen tyto dva předměty měly přijít na 3000 hřiven, což mohlo být přibližně 65 kg stříbra/ „Šupinovité plátky ze zlatého plechu, ukončené drahokamy zdobily korunovační plášť v hodnotě 4000 hřiven.“ Cenu klobouku, pláště, prstenů a dalších klenotů už kronikář Štýrský vypočítat nedokázal.

Cizina nejen že záviděla, ale také se před takovým bohatstvím a nádherou pokorně skláněla a o to šlo. 
Karlovi IV. už nešlo jen o demonstraci bohatství, nádhery a spojení s boží vůlí. Ve svém korunovačním řádu přidal i důraz na ideu spojení s přemyslovskou tradicí. Součástí korunovačního řádu byl detailní rozpis jednotlivých úkonů, oblečení, příslušných ozdob a svěcení. Režim a průběh dvou dní byl rozložen do jednotlivých aktů na Vyšehradě a na Pražském hradu. Rok před svou korunovací nechal Karel vyhotovit více než dvoukilovou zlatou korunu s 96 drahokamy, dvaceti perlami a zasazeným trnem z Kristovy trnové koruny. Zasvětil ji patronovi české země sv. Václavovi. Nikdy žádnému panovníkovi neměla patřit, ke korunovacím jim byla  na dobu korunovace jen propůjčována. Mezi pozoruhodná fakta jistě patří i to, že budoucí panovník měl na Hradě strávit dvě noci, tento bod na příklad dodržel i Ladislav Pohrobek, přestože v té době v Praze nebydlel. 

Také v prezidentské inauguraci má každá minuta, každý krok, každý detail doprovodných činů svůj předepsaný a více méně opakovatelný řád. Pochopitelně, že se již nejedná o žádnou demonstraci síly, nebo "oslňování" okolí. V mnoha směrech navazujeme na tradice, se kterými chceme být spojeni. Ale i na konečném dojmu, který zapůsobí na veřejnost, samozřejmě záleží.

Poslední inaugurace  měla svou důstojnost a působila jako mimořádná majestátní událost. Je jen otázkou, zda ji neprovázela  nadbytečná vážnost a napětí. Jako kdyby, zvláště ve Vladislavském sále, toho dne viselo ve vzduchu nějaké drama, které k té oslavě nepatří. Podpis pod slavnostním slibem se musel opakovat. Chyba na kráse. V místě, kde se až přepjatě klade důraz na symboliku, může taková věc svádět k výkladu, že preciznost a důkladnost našich předků se nám nedostižně vzdaluje.

 Ale: stojí na tom svět?