kOmický blog CDXXXVI.

Proti nudě lze dle rady strýce Pepina bojovat pořízením medvídka mývala. Mnohem dostupněnší sestava čtyř koček a jednoho psa ho ale spolehlivě nahradí.  

Po náročném víkendu v roli pomocné pracovní síly jsem prozřetelně zrušila pondělní odpolední masáže. Předešla jsem tím zvídavým dotazům na domácí násilí, které by mohly četné modřiny po těle podněcovat. A též profesnímu fiasku, neb jsem v unavených rukou v poledne v kanceláři stěží udržela talíř.

Náhradní program byl návštěva veteriny se třemi pacienty na očkování. Bohužel naše dvě starší kočky spolu hlasitým syčením jednoznačně odmítly sdílet jednu přepravku, pročež jsme s dcerou do kufru naložily maxipsa, na zadní sedadlo umístily poloplný přepravní box a druhá kočičí dáma usedla s dcerou na přední sedadlo. Pokusy dát jí malý obojek a vodítko zcela selhaly.

Zatímco pes cestuje rád, kočky přivyklé volnosti pohybu byly z přemisťování silně nervózní a hluk motoru přehlušovaly hlasitým pláčem. Do ambulance jsem ladně vplula vlečena čtyřnožcem na vodítku a s druhým neseným v přepravce; třetího dcera hlídala v autě. Veterinář se nás mírně zalekl, ačkoli se známe od základní školy. Zapůjčil nám ale plastový výlisek opatřený dvířky, abychom mohly přinést do ambulance i třetí pacientku.

Pragmaticky jsme začali vyšetřením maxipsa. Ochotně se nechal prohlédnout, jen měření teploty jsme po předchozích zkušenostech vynechali a při poslouchání srdeční činnosti projevoval svůj nesouhlas. Dvě injekce ovšem přešel bez povšimnutí, načež byl v doprovodu dcery vykázán z ordinace, aby mohl prozkoumat a označkovat nová teritoria.

Vyšetření a naočkování koček bylo též mnohem klidnější bez zvědavého pozorovatele (s hlavou ve výši vyšetřovacího stolu). Kupodivu cestovní nervozita naše šelmičky opustila a jako pacientky výborně spolupracovaly (nepočítaje jeden nedokonaný pokus o ukousnutí prstu). Vysloužily si tím ode mne doma za odměnu speciální konzervu s lososem.

Mírně orosena jsem z ambulance se dvěma přepravkami vyrazila k vozidlu za současného nahánění dcery telefonem, neb u ní zůstaly klíče. Starší kočku jsme vysvobodily ze zapůjčené přepravky, abych ji mohla vrátit a převzít očkovací průkazy, které podobně zpocený veterinář zatím vylepšil mnoha samolepkami, podpisy a razítky.

V autě na mě čekaly kočky, z nich jedna spokojeně ležící na sedadle spolujezdce. Dcera se třetím pacientem pobývala mimo vozidlo. Cesta domů byla významně klidnější, ačkoli jsem odjížděla s vědomím, že příští týden pojedu přeočkovat koťata a za tři týdny opět obě starší dámy. Do té doby každopádně zakoupím druhou přepravku.