kOmický blog CDXXXV.

"Tímto se baví manžel a syn..." ukazovala jsem pyšně známým i příbuzným záznam dovedností zručného bagristy a sílu výkonného pomocníka.

Krátké video bylo pořízeno na manželovu výslovnou žádost, doplněno svévolně řadou fotografií. Scenérie naší zanedbané zahrady; bagr v hluboké jámě nabírající kamenitou hlínu, kterou bagrista zručně přemisťuje na kolečka synem odevzdaně vyvážená. Už jen cesta s nákladem je dobroduržná, neb z nedostatku jiných možností vede po hraně vykopané jámy - z části betonovým žlabem lemujícím původní (nyní vyhloubenou) cestu, zbytek po silné fošně.

Od doby, co se protější část výkopu po vytrvalých deštích mírně sesunula, nemám k této instalaci velkou důvěru. U syna převažuje nad nedůvěrou nevole, a celkem pochopitelně se snaží mít práci rychle z krku, byť za ni dostává hodinovou sazbu.

Fyzicky vyčerpaného synka ale choť odvezl na rybářskou výpravu na Labe - část prázdnin, na kterou se potomek těšil a hovořil o ní nejméně půl roku předem. Jeho dvoutýdenní nepřítomnost nás postavila před otázku jak - vzhledem k nachylujícímu se létu - postupovat s nekonečným výkopem. Odpověď byla nasnadě.

Sobotu jsme strávili na rodinné oslavě na Valašsku. Přičtu-li dva dny, kdy doma nebylo ani jedno dítě (dcera odjela s kamarádkou na chatu a nejmladšího potomka odvezli prarodiče), byla jsem nadmíru odpočatá. Přesto se jednalo o přípravu nedostatečnou.

V neděli jsem vzhledem k teplému počasí oblékla pracoví kraťsy a tílko. K nim silné ponožky a pevé boty, od tohoto dne degradované na pracovní. Oprávněně, neb se jim při nadměrné zátěži záhy začaly podrážky oddělovat od svršku.

Drahý choť opět exceloval coby bagrista, já o dost méně jako pomocná pracovní síla. První naloženou dávku směsi bahna a kamení jsem nebyla schopná uvézt. Nižší objem nákladu znamenal více cest, ale jiná možnost nebyla, ačkoli jsem v nohou měla už ranní kilometry venčící vycházky. Nebylo pochyb, že při mých zkušenostech v ovládání bagru bych kolečka trefovala obtížně.

Cesty po hraně výkopu byly zpočátku poměrně nejisté, později jsem hrozbu zřícení do čtyřmetrové díry vytěsnila. Při vykládání koleček jsem se vylepšila několika podlitinami. Manžel zaváhal jedinkrát, když se stroj ocitl v limitní pozici a vyklápějící se lžíce zlehka přimáčkla plech. Deformaci však choť se zručností klempíře vyklepal kladivem a prasklý příčník koleček přichytil drátem.

Krátké přestávky v práci jsem vyplnila aplikací prádla do pračky a na sušák či ohříváním obědu pro muže a synka. Sama jsem na jídlo neměla pomyšlení. Zato jsem díky vedru a fyzicky namáhavé práci vypila několik litrů vody, abych je vzápětí vypotila.

Při posledním měření za sofistikované pomoci laseru, metru, tužky a několika klacíků manžel nadšeně prohlásil, že už jsme na dně. Vystihl tím mé pocity poměrně přesně.

Pot i bláto jsem večer smyla, únava mne poměrně brzo přenesla do říše spánku a ráno jsem vstávala bolavá od hlavy k patě a zničená jako po víkendu...