kOmický blog CDXXVIII.

Upínám se k víkendům (naivně a vytrvale) s nadějí... na odpočinek, dohnání restů, zajímavé zážitky, společenský život i posun naší nekonečné rekonstrukce.

Logicky při pouhých 48 hodinách tato kombinace nemůže fungovat. Nicméně upylnulý víkend logiku zcela popřel a spojil nespojitelné.

Běžnou sobotu jsem vylepšila dobrovolným posilováním s lopatou - přemisťujíc zeminu do kontejneru. Jáma pro nádrž na děšťovou vodu dosahuje již téměř požadované hloubky; jen trochu začíná stávkovat bagr. Večer jsme se synem (a s odřeným puchýřem na dlani) zamířili za kulturou na venkovní scénu divadla. Cestou jsem zakoupila plechovku barvy. Synek víc než kulturní zážitek ocenil sáček chipsů.

V neděli dopoledne bylo úkolem transportovat na chatu maminku, jejího čtyřnožce a množství květináčů. Důvěřivě jsem předpokládala, že se vrátím k hotovému obědu (hamburgey jsem předem nachysala); hotová byla ale úložná skříň do koupelny. Jídla jsme dočkali ve společnosti pozvaných přátel a kalorickou zátěž setřásli procházkou v lese.

K večeru jsem natřela skříň a slušně oděna usedla s mužem na čtyřkolku. Choť zaregistroval nedostatek benzínu v nádrži a přibalil kanystr. Cestu na dohodnutou návštvu komplikoval systém nečekaných objížděk a jednosměrných uzávěr, pročež jsme na druhý pokus dobrodužně projeli zkratkou přes chatovou oblast.

V cíli jsme doplnili palivo z kanystru, poseděli a probrali alternativní vývoj naší původně plánované společné dovolené, kterou kamarádům náhle znemožnil zdravotní stav jejich potomků. Těžko předvídat, že týden před odletem jedno dítě ozdobí sádra na noze a druhé jizva po apendixu. Mírně se šeřilo, když jsme - po druhé urgenci vlastního dítka - vyrazili k domovu.

Náš dopravní prostředek na prvních kilometrech vykazoval chabý výkon, aby se nakonec párkrát zakuckal a další spolupráci definitivně odmítl. Pochopitelně pod kopcem v jednosměrně uzavřené části cesty, pročež jsme po vyfrézované silnici čtyřkolku museli usilovně tlačit. Sandály na klínku mi ve stoupání poskytovaly oporu a ani jsem nepocítila večerní chlad.

Bylo půl desáté, když jsem telefonátem burcovala nejblíže bydlící kamarádku. Byla doma, leč toho večera mírně požila. Předala telefon (a pomyslnou záchrannou štafetu) naštěstí střízlivému manželovi.

Z kopce dolů naše vozítko sjelo i bez motoru, pouze bylo poněkud obtížné synchronizovat nástup a projet kruhový objezd. Pod kopcem nás skleslé našel náš zachránce. Chvíli jsme rozebírali možnost transportovat nepojízdnou čtyřkolku na vozíku, nakonec choť přemluvil kamaráda, aby ho zkusil táhnout.

Noční provoz byl naštěstí velmi řídký, což jsme v temných lesnich serpentinách na hrbolaté silničce ocenili. Domů jsme neslavně dojížděli rychlostí 30 km. Nabízené materiální poděkování za pomoc kamarád hrdě odmítl. Poslední metry k domu sjel manžel díky gravitační síle a zaparkoval nešťastné vozítko na dvoře. Na obnovu funkcí bude muset chvíli počkat.

Požitý vinný střik přispěl mému brzkému spánku, po všestranně intenzivním víkendu více než zaslouženému.