kOmický blog CDXVII.

Nohy v teple a suchu jsou dobrým základem, který se pro mne aktuálně stává překvapivě nedosažitelným.

Abych čtyřnožci trochu vynahradila útrapy spojené s naší nepřítomností, volím delší procházky směřované především do lesa. Jedna z oblíbených tras vede přes louku, kde ale značně povyrostla tráva. To spolu s nočním deštěm zapříčinilo, že jsem lesní cestu dosáhla zcela zmáčená od půli stehen po špičky prstů. Nepomohly ani pohorky s goretexovou membránou - možná proto, že ze silně promočených slim džínů voda stékala dolů na ponožky, které ji zodpovědně nasávaly.

Maxipsa zmáčená srst nerozházela. Mně nezbylo, než promočené oblečení stáhnout hned v zádveří, vyždímat a pověsit na sušák k vypranému prádlu. Pohorky jsem - nemaje noviny na jejich vycpání - ponechala jejich osudu, abych je večer našla podobně mokré jako ráno. (Domácí teplota kolem osmnácti stupňů jejich vysychání nepřispívá).

Se svázanými tkaničkami byly přehozeny přes šňůru venku pod stříškou na zápraží. Na slunci by jistě vysychaly lépe, ale předpověď vyhrožovala srážkami. Též oprávněně předpokládám, že by umístěné kdekoli v dosahu vzbudily nechtěný zájem a podlehly zkáze psích zubů, (jako dříve mé nyní již pracovní botky).

Pro příští venčení jsem pohory nahradila nízkými trekovými botami. Mají již své lepší časy za sebou, nicméně na loňské turistické dovolené sloužily výborně a nedávno byly vylepšeny vrstvou impregnace. Dopadly velmi podobně jako pohorky - ačkoli jsem zvolila jinou cestu a tráva byla mokrá pouze od rosy. Na šňůře před vchodovými dveřmi se tak pohupovaly dva páry bot.

Odpoledne jsem zamířila ulicí na polní cestu v semišových teniskách, aniž došly jakékoli úhony. Nemaje jinou volbu, pro ranní venčení jsem zvolila stejné obutí i trasu. Jedinou změnou bylo, že se na nás mezi domy vyřítil cizí pes, který zcela nekompromisně vysvětloval našemu, že tudy neprojde. Než majitel agresora dostal pod kontrolu, utržil náš nekonfliktní obr pár kousanců. A jelikož o další nestál, prchal pryč nedbaje na skutečnost, že držím vodítko.

Bylo evidentní, že neprojdeme. Změnila jsem plán a obešla část obce za zahrádkami - po trávě. Ač byla nedávno posekaná, po prvních pár metrech mi známě čvachtalo v botách. Nevěnovala jsem tomu pozornost, zabývala jsem se zjišťováním, zda po nečekaném vytrhnutí vodítka z ruky nemám zlomený prst (mírně otekl, ale hybnost se zdála zachována).

Procházku jsme dost zkrátili. Za dveřmi jsem zula tenisky, rezignovaně svázala tkaničky a ještě v morkých ponožkách přehodila přes šňůru na zápraží třetí pár. Pohorky i trekovky stále nejsou suché, pročež zřejmě zítra vyrážím venčit v holíkách. Zatím doufám, že alespoň bez sádry na ruce.