kOmický blog CDXV.

Destinace a termíny rodinné dovolené určuje především aktuální nabídka levných letenek. Lednové výhodné ceny tak zapříčinily květnovou dovolenou uprostřed Indického oceánu.

Když mi choť - v období půlmaratonové výzvy - sděloval název Ukulhas, domnívala jsem se, že se (s doplněnou diakritikou) jedná o narážku na předpokládaný sportovní výkon. Záhy jsem však lokalizovala nenápadný kilometr dlouhý ostrůvek náležící k Maledivám.

Před dovolenou obvykle podléhám spíše panice než euforii, což mohou způsobovat i záporné pohyby na účtu při nákupech nezbytné cestovatelské výbavy. Naštěstí již vím, že úzkostný stav v závěru přejde do mírné apatie, která mi umožní přežít cestu.

Podobně máme ověřeno, že se kdokoli z rodiny dokáže sbalit do kabinového zavazadla; včetně například šnorchlovací výbavy. Tentokrát jsme na poslední chvíli překvapeně zjistili, že batoh staršího syna přesahuje povolené rozměry, pročež jsme - neradi - obětovali jedny ploutve.

Odjížděli jsme časně ponechávajíc doma dceru, zvířectvo a dlouhý seznam průběžných úkolů - vše (zatím z povzdálí) jištěné neuvěřitelně akční a výkonnou babičkou. Společně jsme na dálku řešily třídní schůzky, odjezd do Anglie i přijetí na školu.

Smekám před organizačním koncertem drahého chotě, neb četné přesuny proběhly zcela bez zádrhelů. Ve Vídni jsme v hustém dešti čekali na transfer z parkoviště a drkotali zuby. Přestupy absolvovali v Abu Dhabí, kde naopak vládly teploty vysoko nad 30°C i v noci a při přistávání v cílové destinaci nás přivítal tropický liják, který rychle vytvořil v ulicích zcela neevropské kaluže.

Závěřecný přejezd na ostrov jsme k mému nadšení absolvovali lodí. Euforii jsem zažívala jediná; vzhledem k silnému větru byla u některých pasažérů zjevná mírná panika, u jiných silná nevolnost. Synka jsem po prvních desetí mílích přesvědčila, že se nepotopíme, pročež dalších třicet absolvoval relativně odevzdaně. Některé dámy využily zásobu igelitových sáčků a i část mužského osazenstva byla v dosud neopálených obličejích poněkud pobledlá.

Během devítidenní dovolené jsme spali v letištním hotelu s bazénem na střeše, v malém hotýlku na pobřeží vedle hlavního města Malé, v jiném nevelkém útulném zařízení s kouzelnou zelení v zahradě na ostrově Ukulhas a v závěru v moderním hotelu evropského standardu s výhledem na oceán (tamtéž). Úplně poslední noc (při návratu domů) též na sedačkách a podlaze letiště.

Hotely, restaurace i letiště byly všude poctivě pokryty signálem wifi a klimatizovány, což můj početný mužský doprovod velmi kvitoval. Pro mne byla dovolená příležitostí zdolat ve dvou knihách téměř tisíc stran... a v závěru se pustit do manželovy knížky Kingových temných povídek. Jakkoli upřednostňuji tisk na papíru, pro příště zvážím možnost vzít na milost nízkoobjemovou čtečku.

Zásadní náplní volných dní byl pobyt u vody a pozorování mořského života. (Jakkoli nejmladší potomek pravidelně řešil problém se zatékáním do masky, což velmi spolehlivě ničilo relaxační náladu.) Malé žraloky bylo možné pozorovat i ze břehu, pod hladniou se otvíral svět korálů a barevných rybek, občas zpestřený setkáním se želvou, rejnokem či murénou. Absolvovali jsme též výlet lodí mimo ostrov, při kterém nám předvedly působivý tanec manty. A potápění u kouzelného korálového útesu zcela mimo dosah ostatních turistů...

Stravování probíhalo polopenzí - snídaní v hotýlku a večeří v místní restauraci. Přes den jsme byli na ovoci a sušenkách, což synkům trochu vadilo. Po letech jsem na dovolené nevařila a nechybělo mi to. Jakkoli byla rána nad tuňákem s kokosem poněkud jednotvárná, večerní menu o třech chodech naopak skýtala plno možností ochutnávat místní speciality - ač mladí pánové občas dali přednost hranolkám.

Negativní dojem zanechalo pouze značné znečištění, které silně kontrastovalo s denně míjeným plakátem "Green planet is a happy clean planet". Na hluboké kaluže stojící v ulicích i dva dny po lijáku jsem si naopak snadno zvykla a kožené sandálky nosila spíše v ruce než na nohou, (aniž jsem se na písčitém chodníku zdobeném nepořádkem zranila).

Ruch hlavního města, jehož hektickou atmosféru jsme pod vedením hlavy rodiny nedobrovolně nasávali pár hodin před odletem, také nezanechal pozitivní ohlas. Nevoli možno přičítat zběsilému tempu, čtyřicetistupňovému horku, propocenému oděvu, hladu a neustálému uskakování skútrům jezdícím vlevo. Dojem mírně napravil až pozdní oběd v klimatizovaném KFC.

Zodpovědně jsme natírali pokožku vysokým ochranným faktorem a používali při šnorchlování trička, pročež jsme ostrov opouštěli poznamenaní sluncem pouze zlehka. Nečekaně jsme zarudnutí pokožky docílili až ve Water Parku, kde jsme při návratu trávili volné hodiny mezi lety. Pro příště bychom volili jinak - k naší smůle ale obří akvárium otvírali až tři dny po našem odletu.

Za akční dovolenou bez prefabrikovaného resortu jsem choti vděčná; významně změnila můj pohled na stát, jehož 99% tvoří oceán. Naopak nezměnila můj postoj k obyvatelům Arabského poloostrova, ale donutila mě uložit v paměti, že přestupní Abu Dhabí není pojmenované po Strýci kozy.

Pod vlivem všech zážitků z dovolené (opatrně) přiznávám, že slib následovat zákonného partnera nakonec nebyl tak hloupý nápad...