"Moje jízda tramvají" je nejen povedená povídka dvojice Šimek - Grossmann, ale též vhodný titulek pro odpolední zážitky z brněnské MHD.
Tramvají jezdím pro nedostatek příležitostí zřídka; využívám totiž služeb soukromého řídiče, se kterým (náhodou) sdílím nejen příjmení. Nicméně k občasným nutným výletům do centra města jednoznačně upředostňuji hromadnou dopravu před individuální - eliminuji tím nutnost domluvit se s parkovacím systémem, v jehož zónách se dosud neorientuji.
Darované hodinky byly příčinou hned dvou krátkých cest z periferie, kde je lokalizována naše kancelář, do civilizace. Poprvé jsem se vydala k hodináři za účelem zkrácení kovového pásku v poplední pauze, přičemž na místě jsem zaraženě hleděla na ceduli ZAVŘENO. Bližším průzkumem bylo zjištěno, že se dvouhodinová přestávka v práci váže k probíhající rekonstrukci náměstí, stejně jako zkrácena provozní doba odpoledne. Za cenu jízdného fajn poznání.
Po dvou dnech (a několika dotazech milého chotě na osud daru) jsem cestu hromadnou dopravu zopakovala. Z okna od pracovního stolu byl zaznamenán výskyt zájemců o jízdu na zastávce, což věstilo brzký příjezd spoje. Bezprostředně po opouštění budovy bylo již možné zahlédnout přijíždějící tramvaj. V rozporu s business image jsem se dvěma skoky ocitla ve vstupu do podchodu a překotně zdolala schody. Zběsilým úprkem pod rychlostní komunikací jsem vyprovokovala k témuž muže přicházejícího zvolna z protisměru - zahlédl kolejové vozidlo v zastávce a bral schody pod dvou.
Jeho počínání mi bylo záchranou, neboť řidiče dostatečně zdržel, abych po mocném odrazu přistála mezi cestujícími, odpípla si jízdné a - lehce zrudlá a zadýchaná - uctivě hlasitě poděkovala (pobavně pozorována doboru polovinou přítomných).
Když se mi zklidnil tep, prohlédla jsem si i já zbytek osazenstva nejevícího žádné výrazné znaky mimo zhroucených páteří. U hřbitova však přistoupily dvě slečny, které vzbudily všeobecný zájem. Kraťásky, crop top, věk kolem sedmnácti... a rty napíchané botoxem. Jejich dva přibližně vrstvevníci stojící opodál jejich exteriér nedosatečně tiše hodnotili, přičemž vylepšení stylu "na kačera" nekomentovali nijak lichotivě. V tomto směru vykazují chlapci více rozumu sázejíc více na přirozenou krásu.
Cesta k hodináři vyžadovala přestup - nebo pěší tůru v délce jedné zastávky. Normálně bych volila druhou variantu, ale náměstí vylepšené četnými výkopy a současně přijíždějící potřebný spoj mě přesvědčily o opaku. Po nástupu zadními dveřmi do zaplněného vozidla jsem opět bezkontaktně uhradila jízdné, načež slyším z dálky velmi známý hlas.
Jediná celá identifikovaná věta zněla doslova: "Rodiče nemají energii ho vychovávat". Mírným vyhlédnutím bylo zjištěno (podle cípu bundy a dlouhých vlasů), že se skutečně jedná o mého nejstaršího potomka, kriticky kometnujícího náš přístup k jeho mladšímu bratrovi. Obsazenost vozdila neumožňovala se k němu přiblížit a nejbližší zastávce jsem musela vystoupit.
Vyřídila jsem upravu kovového pásku časostroje na své útlé zápěstí a zamířila zpět. Cestou jsem památnou větu hodnou otce Fourase poslala synkovi prostřednictvím SMS. Odpověď přišla obratem - "Čím jedeš?". Následovaná zprávou "A neříkej, že to není pravda". Kdyby jen věděl, na co vše mi energie schází...
Musela jsem se ale smát, což možná připadalo zvláštní mým novým spolucestujícím. Po odeslání zprávy "Neříkám" jsem se s novými hodinkami na ruce vrátila zpět do pracovního procesu. Zvláštní náhody, které se dokáží stát během ojedinělé jízdy za jedinou zastávku. Evidentě osud chtěl, abych sdělení zachytila; nějak se s tím poperu.
