kOmický blog CCCCXIII.

Početné potomstvo je zárukou pravidelného přílivu životních situací, do kterých bychom se jako bezdětní nikdy nedostali.

Poslední dny mi řádně zpestřili dvě mladší dítka. Dcera svým výkonem mírně zdramatizovala proces přijímání na střední školu. Základy problému jsme před lety položili my, neb jsme si neuvážlivě pořídili druhé dítě ve stejném roce jako statisíce dalších. Navzdory manželovým výhradám k dceřině přípravě proto nepředpokládám, že by zásadní chyba byla v jejím přístupu k přípravě. Poměry přihlášených a přijímaných uchazečů o studium hovořily jasně.

Čekání na výsledky bylo nervózní a dlouhé, bodové hodnocení a precentilové umístění nám dávalo důvod k naději. Bohužel později zveřejněný výpis přijatých studentů na méně exponovanou školu neobsahoval přidělené číslo naší adeptky - a na chování otce i dcery začala být patrná změna nálady.

Praktická matka připravila písemná odvolání a zorganizovala vyzvednutí oficiálních rozhodnutí. Návštěva první školy připadla na manžela, který mi po ní neváhal vážným hlasem do telefonu oznámit, že je dcera třicátá "pod čarou". Podklesla jsem na duchu i v kolenou a hlasitě komentovala nesoulad bodového hodnocení s umístěním. Načež choť své úvodní sdělení dementoval a mnohem radostněji oznámil jistotu přijetí. Úleva byla na všech stranách obrovská.

Mladší z dětí zatím obdobné problémy negeneruje, příležitostně ovšem vyrukuje se zajímavými požadavky. Poslední z nich se týkal rychlého občerstvení. Jakkoli jsem se domnívala, že mohl být uspokojen víkendovou zastávkou v McDonalds, traval na slíbené návštvě KFC. Po dvacátém zopakování požadavku jsem kapitulovala a vyrazila s ním oslavit úspěch jeho sestry. Leč společný výlet do obchodního centra nabyl zcela nečekaný rozměr.

Naklikali jsme položky a po chvíli čekání seděli nad synkovými křidýlky a mojí kukuřicí. Když výhledu z okna zamezila dodávka v drive-in, zaměřila jsem pohled opačným směrem; abych s úžasem mohla pozorovat svého bývalého manžela s dítětem bezkontaktně objednávajícího krmi.

Zamířili k nám, ačkoli je přilákal prázdný vedlejší stůl, nikoli moje přítomnost. Vypadal mírně uštvaně. Nezabral upřený pohled, pročež jsem poměrně hlasitě pozdravila. Trvalo zbytečně dlouho, než mne dokázal zařadit. A lehce zděšený výraz v jeho očích nepřehlédnutelně prokazoval, že jsem se neviděli dvě dekády.

Nenadálé setkání vykolejilo oba, nicméně jsme přes uličku mezi stoly opatrně konverzovali. Jeho věrná kopie celkem nezúčastněně konzumovala svoji porci, zatímco můj potomek se cítil ochuzen o přepokládaný rozhovor s maminkou. (Statečně ale likvidoval obsah balíčků a zručně obíral kosti.)

Když byl náš kyblík prázdný, zvolila jsem - po nervovém vypětí s přijímačkami - zbabělý ústup. Přesto jsem si později doma (se sklenkou proseca a s odstupem) musela přiznat, že jsem prvního manžela i jeho syna viděla ráda. Jsem zvědavá, jaká další překvapení mě ještě čekají.