kOmický blog CCCCX.

Půlmaraton byl mojí metou amatérského běžce, na kterou jsem dlouho sbírala odvahu, leč nestřádala síly.

V lednu jsem se drze přihlásila a nastínila si v hrubých obrysech plán fyzické přípravy. Bohužel  novoroční odvahu záhy pochroumala únorová viróza, která na pěkné tři týdny zamezila myšlenkám (nejen) na sportovní výkony. Neochota přiznat porážku a nechat propadnout uhrazené startovné byla impulsem pro obnovu domácího tréninku na elipticalu přibližně měsíc před startem.

Časové možnosti byly omezené a podmínky pro venkovní přípravu velmi nepříznivé. Koncem března jsem v teple domova zkusmo u televize elipticky přešlapovala (a četla knihu) celé dvě hodiny, aniž mne ze stroje museli sundávat. Pocítila jsem slabou únavu a (poprvé) též mírnou naději.

Až týden před startem jsem se definitivně rozhodla, že půlmaraton zkusím uběhnout. Prvních venkovních tréninkových osm kilometrů následovala dvacítka hned následující den. Rekonvalescence byla trochu bolestivá, ale odhodlání vzrostlo. Kdo dokáže běhat v omických kopcích, rovinatou trať Brněnského půlmaratonu určitě zvládne.

Tři dny jsem sledovala regeneraci unavených svalů a kloubů, které poprvé proti mým běžeckým ambicím protestovaly. Zvažovala jsem i upgrade letité běžecké obuvi, ale nakonec setrvala u osvědčeného kusu, který mi pravidelně dělá otlaky na přečnívajícím ukazováčku.

Předpověď počasí byla - oproti standardu letošního jara - příznivá; všechna voda z nebe popadala dva dny před startem. Sestavila jsem velmi nenápadný outfit a vyrazila převzít startovní balíček. Choť mi popřál mnoho štěstí a přislíbil, že se přijede se synkem podívat.

Na velodromu jsem získala číslo s čipem, vyplnila dotazník a při prohlížení zvýhodněné nabídky běžecké obuvi zaznamenala pobavený výraz prodejce. Na cestu jsem obula nesportovní semišové tenisky, které obvykle nosím k džínám (a které jsem zánovní adekvátní obuví nahradila až těsně před během).

Před hlavním závodem startovaly dětské běhy. Moderátor akce se vyznačoval tím, že vyhlášená sdělení okamžitě dementoval. Informace tak byly mírně matoucí, ale postupně všichni potřební zvěděli, kde jsou šatny, toalety a občerstvovací stanice.

Před jedenáctou se u startovní čáry řadili účastníci běhu na pět a deset kilometrů, stejně jako adepti na půlmaraton. Rozdíl byl v tom, kolik kol měli před sebou. Hromadný start je asi organizačně snadná volba. Mým cílem bylo čtyři značené okruhy uběhnout, o čelní místa jsem nebojovala ve startovním chumlu běžců ani později na trati.

Díky společnému začátku bylo první kolo nebezpečnou přetlačovanou, od třetího bylo už na trati příjemně volno. Trať ovíjející výstaviště byla vytyčena jasně, bloudění nerozilo ani jedincům bez orientačního smyslu a v husté mlze. Pořadatelé u trati podávali rozličné výkony - někde povzbuzovali, někde se usmívali, jinde okázale zívali.

Velkým zklamáním byly chytré hodinky, které se rozhodly můj výkon sabotovat. Naměřily sice shodný čas aktivity s časomírou, zaznamenaly do mapy trajektorii, ale nepochopitelně zcela selhaly při měření vzdálenosti. Po prvních šesti kilometrech přešly zjevně na jiné délkové míry a pípaly uběhnutý "kilometr" zcela náhodně. 

Dobíhala jsem s rezervou oproti plánu, pročež jsem chotě se synem zaznamenala přicházet do cílového areálu ve chvíli, kdy jsem do něj sama mířila z opačné strany. Snaživě jsem mávala horními končetinami, aniž jsem vzbudila jejich pozornost. Naštěstí ani přítomní záchranáři si moji aktivitu nevyložili jako volání o pomoc.

Posledních sto metrů před cílem mě motivoval jiný závodník povzbudivým výkřikem "Zaber, běžíš do cíle!". Z nečekaných rezerv jsem opravdu přidala, pročež mé jméno vyhlašovali přesně ve chvíli, kdy moji drazí rodinní příslušníci volným krokem na velodrom dorazili.

Občerstvení po doběhu bylo skromné; na "maratonce" zbyla jen voda, velmi zeleným banánem jsem pohrdla a volbu mezi buchtou a jablkem za mne vyřešila alergie na lepek. Abych mimo keramické medaile využila uhrazené startovné, uzmula jsem jablka raději dvě (a nakonec vzala i koláč pro syna).

Částečně převlečená a především přezutá jsem na protestujících končetinách kráčela i s doprovodem zpět k vozidlu. Choť mi pogratuloval s intonací člověka, který dobrovolnou účast v obdobných kláních nechápe. Naštěstí jsem si zajistila hojnost gratulací díky sociálním sítím.

Následná svalová bolest byla poměrně snesitelná, což znamená, že jsem pravděpodobně běžela pod své možnosti. Pro blízkou budoucnost ale vyšší běžecké ambice určitě nemám.