kOmický blog CCCCVI.

Letošní Velikonoce přinesly nečekaný zlom pro realizaci jednoho ztřeštěného projektu stárnoucí maminy.

Při balení na Vysočinu jsem do batohu přihodila pár funkčních svršků, legíny a boty na běhání. Předpověď počasí neslibovala nic pěkného, ale naděje umírá poslední... a pokud chci uběhnout půlmaraton, musím být připravena přinášet oběti.

Většinu března - původně určeného k venkovnímu tréninku - jsem strávila v posteli a vleklou rekonvalescencí. A sobotní ráno mě uvítalo bílou nadílkou, která příliš nekorespondovala s lehkou obuví poděděnou po starším synkovi (vlastní běžecké boty jsem před odjezdem nenašla).

Neděle byla milosrdnější, sníh roztál a drobný deštík již odradit nemohl. Zvolila jsem cestu po asfaltu, abych zamezila předčasnému promoknutí obuvi - načež jsem po sto metrech při kontole chytrých hodinek přeprala pravou botu i s ponožkou v první kaluži. Na hodinkách se objevilo nelichotivé zhodnocení.

Za hodinu jsem zvládla osm kilometrů, což byl poněkud ostudný, ale též první letošní výkon. Běžela bych dál, ale bylo třeba vyklidit apartmán. Při úklidu jsem zprostředkovaně vyslechla zážitky známé, která absolvovala odbornou přípravu a obdobný závod. To mě samozřejmě motivovalo. Na dotaz, zda mám natrénováno, jsem namyšleně pronesla, že všechno je v hlavě.

Pondělí s nezvykle příjemným počasím k běhání přímo vybízelo. Dopoledne jsem se nechala pomladit manželem se synkem a načerpala energii ze dvou čajů (a madeirského likérového vína) u kamarádky, abych odpoledne mohla vyrazit do omických lesů.

Starostlivý manžel mě žádal, abych s sebou vzala mobil. Pro snížení zátěže jsem se ale rozhodla vystačit s hodinkami a využívat frekventované cesty, abych v případě zranění měla naději na záchranu. Úvodní pasáž jsem choti i zběžně přiblížila, leč bez bližší představy o dalším vývoji trati.

Zahajovací okruh zahrnoval silnici, po které denně jezdíme. Nutno říci, že více než protijedoucích vozidel jsem se obávala podvrtnutí kotníku v některém z četných výtluků. V intenzivně zbarveném triku mne stejně nemohli řidiči přehlédnout. Na kopci před obcí jsem odbočila vlevo, abych nahnala kilometry na zpevněné lesní cestě. Jen mě zde mírně rozhodila skupinka veselých koledníků vracejících se z úspěšné výpravy.

Po lesním prodloužení jsem přidala ještě jeden menší kroužek, abych ceduli Omice míjela s osmnáctkou na displeji. Kolem vjezdu jsem proběhla odhodlaná poslední dva kilometry nahnat kdekoli. Což jsem také učinila; ač musím kriticky přiznat, že můj stín již nevykazoval ukázkový běžecký styl, pročež jsem upřednostňovala pohyb mimo zástavbu.

Před domem jsem vykroužila posledních dvacet metrů a s novým rekordem v délce běhu upadla na domovní zvonek. Otevřít přišel manžel, ačkoli netuším, jak mě přes pracovní sluchátka slyšel. Špitla jsem "Dvacet" a pokračovala rovnou do sprchy (krokem mírně prkenným).

Pocítila jsem naději, že oficiální závod, na který jsem se nerozvážně v lednu přihlásila, mohu absolvovat. Rekordům je třeba přinášet oběti, na což jsem myslela celý večer i příští den, kdy tělo nečekaný sportovní výkon bolestně připomínalo.