kOmický blog CCCCIV.

Z tradičně hektického víkendu utkvěly především milé vzpomínky na neprotestující pracující potomstvo. Evidentně proto, že to není jev častý.

Nedávno jsem na kurzu renovace nadšeně hodnotila své dílo a v euforii prohlásila: "Doma na vysokou židli usednu a rozdám úkoly..." - abych okamžitě pragmaticky dodala - "Které následně sama splním". Lektor správně usoudil, že mám doma pubertální děti.

Na úrovni pracovní i osobní často samotnou práci považuji za méně vysilující, než opakované se doprošování a upomínání. O to vzácnější jsou okamžiky, kdy opačná strana zafunguje i bez něj.

Hlavním manželovým víkendovým cílem bylo usazení křídla brány. Zde jsme si pro nepřítomnost nejstaršího syna, který pomáhal na chalupě prarodičům, museli vystačit sami. Usazování probíhalo za pomoci bagru a končetin, později též za hlasitých projevů nevole... Mimo virtuozního ovládání stroje na otci svých dětí obdivuji důvěru, kterou vkládá v mé fyzické síly. Leč tento projekt bude třeba ještě mírně dotáhnout.

Běžně nepřítomná dcera se tentokrát o víkendu zdržovala doma, poměrně statečně absolvovala odpolední vycházky se čtyřnožcem, doborovolnou přípravu na přijímací zkoušky, příležitostnou pomoc v domácnosti i misi s mopem po rozlehnlé vinylové podlaze.

Při převlékání ložního prádla se ukázalo, že stávající synkova vyvýšená postel vykazuje pod mojí váhou citelnou nestabilitu. Bude nanejvýš užitečné sestavit alespoň část nového nábytku určeného do dětského pokoje, od jehož pořízení zdobí chodbu několik nevzhledných stále zabalených kartonových krabic. Dokončila jsem alespoň montáž šatní skříně, kterou chlapci dříve začali.

Velkou část víkendu zabraly práce v v kuchyni, kde mi v neděli dělal společnost nejstarší potomek. Aktivně se nabídl, že nabrousí nože. Tatínek po čtvrt roce vyslyšel našich proseb a věnoval plných 30 vteřin  úspěchem završenému hledání speciálního dosud nevyzkoušenému brousku, který na výslovné přání obdržel předloni. Synek pak věnoval obnově funkčnosti nožů asi dvě hodiny, jedntlivé kusy testoval řezem papíru. Naštěstí se nedožadoval hedvábného šálu.

U kuchyňského francouzského okna pobýval i nejmladší člen rodiny, který zprvu neradostně přijal úkol zbavit brambory klíčků. Bylo mi ho trochu líto, neb se jednalo o tři přepravky, (které mu tatínek milosrdně přinesl ze sklepa). Přes prvotní protesty dílo svědomitě odvedl a na výzvu smetl i následný nepořádek z podlahy.

Největším překvapením pro mne bylo, když stejný synek přišel v neděli odpoledne s receptem v rukou a odhodláním v očích: "Udělám palačinky". Jistě, musela jsem trochu asistovat s kuchyňským robotem, ale po názorné ukázce těsto krásně aplikoval na pánev, nic nepřipálil a o výsledky své práce se s celou rodinou rozdělil.

V závěru víkendu jsem byla po zdolání většiny osobních cílů opět mírně vyčerpaná, ale též pyšná, že to s našim potomstvem - a snad ani výchovou - nebude zas tak špatné.