kOmický blog CCCCII.

Některé dámy dostávají dárkové poukazy k wellness relaxaci, jiné k praktickým tvůrčím zážitkům v řemeslném ateliéru.

Nepřekvapivě patřím do druhé skupiny, pročež jsem na víkend vyrážela k Rousínovu vyzbrojena dárkovým poukazem a starou židlí na kurz renovace nábytku.

Židle s historickou polepkou firmy Thonet je před několika lety objeveným pokladem z půdy, který jsem si přes žalostný stav zamilovala. Starý lak a především nevzhledné cákance barvy podlehly domácímu broušení jen části, aby sedací nábytek ve stavu ještě zuboženějším pár let hyzdil obytný prostor - čekajíc na dokončení za nadšeného užívání nejmladšího potomka.

Poučena znalými přáteli, již vím, že se jedná o židli kadeřnickou určenou dětem. Mimo tradičních prvků ohýbaného dřeva obsahuje také klasický točivý mechanizmus (obvyklý u stoliček ke klavíru) pro změnu výšku sedáku. Není divu, v přístavku našeho domu se údajně kdysi nacházelo kadeřnictví.

V Hobbylabu probíhalo několik kurzů, díky zaměření většinou s hojnou mužskou účastí. Jediný náš měl výhradně účastnice. Čtyři dámy plus lektorka bojovaly se dvěma židlemi, stoličkou, dýhovaným stolem a silně natřeným rámem okna.

Začínaly jsme příjemně nad kávou krátkým seznámením s procesem renovace, používanými metodami i prostředky (včetně míst jejich možného pořízení). Znalost dalších e-shopů může být bohužel poněkud nebezpečná zůstatkům na účtu.

Následovala rozborka, při které mě mírně znejstěl jinak sympatický lektor prohlášením, že při tomto množství dílů celek již nikdy nesestavím. Židle mě zachránila neochotou uvolnit jeden z vrutů, pročež jsem další postup musela absolvovat s opěradlem vylepšeným jednou šprušlí.

Podle rady jsem díly pečlivě označila papírovou páskou s čísly a intenzivně zdokumentovala, ačkoli stav baterie telefonu hrozil, že mě zpět domů nedovede navigace. Při broušení se toto označení příliš neosvědčilo, pročež bylo záhy nahrazeno tajnými značkami permanentním fixou.

V brusírně jsem strávila příjemný půlden užívajíc si nezvyklého klidu navzdory hukotu odsávání a brusek. Nikdo se na mne neobracel s požadavky a případnou vysilující konverzaci používané nástroje zcela vylučovaly. Překvapivě jsem po odstranění zbytku nehezkých vrstev starého laku odhalila krásné bukové dřevo.

Vruty jsme umístily do odrezovače, ze kterého se později vynořily dokonale rzi prosté - abych jejich hlavičky příštího dne mohla s pomocí několika zrnitostí brusného papíru uvést do vysokého lesku. Podobný proces proběhl i s rezivým kovovým středovým dílem, který po intenzivní chemické lázni nečekaně prokouknul. Bohužel zatímco kovové součásti nabývaly na kráse, mé ruce získaly při jejich vylepšování nevzhlednou černou barvu.

Příjemně mě překvapila informace, že TON dodává mimo jiné náhradní výlisky sedáků, kterými je možné nahradit poškozené. Hrbolatá nesedící překližka s nevybrousitelnými stopami barvy po výměně volala. Vybrala jsem jemný vroubkový vlis a pomocí obkreslení, oříznutí a dobroušení metodou "přilož a uvidíš" vytvořila novou kruhovou sedací plochu. Při prvním přiložení k brusce mi celý kus odletěl, naštěstí bez zásahu některé z účastnic brusičské seance. Další postup již proběhl bez nehod.

Fáze lepení byla kraťoučká, vlepovala jsem pouze svůj nový výtvor do rámu a slepovala dřevěný kříž, ke kterému se uchytává otočný mechanismus. Pracovní stůl pak do zaschnutí zdobil sedák ověnčený svorkami silně připomínající dort se svíčkami.

Jakkoli mne drahý choť vybavil plechovkou lazury, kterou jsou potřeny trámy v interiéru, zdráhala jsem se ji použít. S ochotnou lektorkou jsme proto vyzkoušely několik barev mořidel, abychom našli nejlépe odpovídající odstín. Nanášení houbičkoku v růžových gumových rukavičkách jsem si vyloženě užívala, byť mé končetiny zcela neochránily. Mořidlo prý z ruku do tří dnů pustí.

Po nezbytném množství nanesených vrstev a přebroušení došlo na kompletaci, stejně jako na využití zmíněných značek a především fotodokumentace (bez které by přiřazení některých drobných komponentů bylo obtížné). Přesto jsem v závěru pochybovačům mohla prezentovat skutečnou kompletní židli.

Pravda, přišroubované nohy jsem musela trochu povolit, aby mezi ně bylo možné uchytit typickou ohýbanou obruč. Z výsledku jsem ale byla upřímně nadšená a závěrečné svrchní vrstvy laku nanášela téměř nábožně.

Pochopitelně jsem během práce pokukovala po díle ostatních účastnic a nešetřila chválou. Též jsem usoudila, že vyzkouším křídové barvy, voskování místo laku a že stoprocentně starý dýhovaný stůl z přístavku podrobím procesu renovace. Protože je krásný, rozkládací a palisandrové mořidlo mu bude velmi slušet.

Nenápadně jsem sledovala rovněž dílo pána, který si o volném dnu přišel vysoustrožit několik dřevěných misek. Vyrobil na podlaze obdivuhodnou hromadu voňavých hoblin a jeho výtvory působily s kresbou dřeva opravdu nádherně, především právě po navoskování. 

Na schnutí laku jsem čekala možná trochu déle, než bylo třeba. Nelituji, při konverzaci v kuchyňce jsem zjistila, že na kurzy chodí podobně postižené ženy. A lektorku jsem před odchodem přiměla pozvat nás na ostatní akce Hobbylabu. Už nyní vím, že bude-li nějaké příště, budu stát u soustruhu.