kOmický blog CCCC.

"Maminko, ty jsi blázen" zaznělo soucitně z úst nejstaršího dítka coby komentář mých sadařských výkonů.

Abych lépe zvládla rekonvalescenci po nemoci, vzal mě manžel netradičně na velkolepé představení asijských umělců ze Spojených států do Prahy. Po návratu jsem tradičně zjistila, že i kulturu v koupelně je třeba udržovat. Zejména za situace, kdy se choť začal věnovat dokončení její dosud chybějící části.

Po dialogu s pračkou a desinfekci sanity jsem upekla bábovku a vydrhla troubu. Hlavní pozornost ale měla být soustředěna především na flóru. Zahájila jsem zaléváním pokojových květin a přes třídění semínek k výsadbě se dostala ke stříhání růží před domem.

Nad růžovými keři se tyčí jabloň, rovněž dosti hlasitě volající po jarním sestřihu. Zatímco jsem návštěvu kadeřnice posunula o dobré tři týdny a přiznávám světu nehezké odrosty, stromům se dostalo péče hned následující den.

Ráno jsem vyhodnotila příznivost jarního počasí pro venkovní práce na několikakilometrové vycházce se čtyřnožcem. Později jsem s pytlem substrátu a kelímky od jogurtu zahájila předpěstování zemědělských plodin. Tato etapa prací dosud spočívala na nejstarším synovi, pro letošek však kategoricky odmítl cokoli sázet v marné naději, že nebude muset v létě zalévat.

Jsem zvědavá, co z mého prvního pokusu vzejde - troufale bylo zaseto mrazuvzdorné kiwi nebo chili papričky. Zatím o tácy s květináčky doma zakopáváme a na případné první známky klíčení čekáme.

S dopoledním oteplením jsem vyrazila vyzbrojena nůžkami, pilkami a štaflemi na jabloně. Vylepšena navzdory slunečnému počasí čepicí, která měla alespoň částečně chránit mé dosud zalehlé pravé ucho. Bohužel se v korunách stromů nepříjemně zachytávala.

Úvodní nadšení pro práci postupně opadalo. Strom před domem jsem tvarovala poctivě, s přesunem do zahrady a přibývajícím počtem odpracovaných hodin mi začaly padat nůžky z ruky. Někde zjevně dělám chybu, protože část jabloní tvoří nekonečné množství zcela zbytečných výhonků - pravděpodobně v oprávněné obavě z mých každoročních zásahů.

Výzva nejmaldšímu synkovi, ať větvičky soustředí na hromádky se - i při několikerém opakování - míjela účinkem. Raději stříhal větve, proháněl psa a lezl po stromech. Strávil část odpoledne venku, což lze vnímat jako pozitivní výsledek. Vytrvalost a přístup k práci evidentně zdědil po jiných předcích.

U deváté jabloně mi došly síly; objektivně jsem usoudila, že do tmy další čtyři nezvládnu. Na závěr jsem pilou oddělila ze schnoucí višně nezachranitelnou část o průměru dobrch patnácti centimetrů. Trvalo to nekonečně dlouho.

Při této činnosti mne přišel pozdravit nejstarší syn navrátivší se z rybářské výpravy. Mé snažení zhodnotil nelichotivě, leč pravdivě. Nedivím se, moje pohyby už byly poněkud nekoordinované a postrádaly plynulost.

Pomohl mi odnést štafle a pilu. Ještě se ujistil, že už opravdu končím. Natřela jsem řez štěpařským voskem, přistřihla pár větviček, ustřihla pučící zlatý déšť do vázy a odploužila se. A víkend celkem zbytečně uzavřela sklenkou červeného vína nad článkem Nejvíc rádi se musíte mít vy sami.