Zase jsem se nechala já husa zlákat. "Objednej si z májovky, výborně tam vaří". Opět nemám čas si ani někam sednout a v klidu se najíst. Do práce už takhle jdu pozdě, ještě volám kolegyni, že přijdu o chvilku později, a prosím jí, s příslibem nanuka jako dar, aby mě při příchodu nezabila. Zaspávání a hlad je totiž můj denní chléb. Já už asi jiná nebudu ani v důchodu. Na její doporučení si tedy objednám boloňské špagety cestou do práce, zn. jeskyně, a spěchám na tramvaj.
Při příchodu do jámy lvové a pár zdvořilostních pozdravech, bych se nejraději otočila a šla zase domů. Sestava u baru i u stolů je jako každý den stejná, a soudě dle výrazů místních "nachcanin" bude noc opět skvostná pro zbytek mého duševního JÁ. Nechápu, jak většina z nich může sedět každý den u stejného moku se stejným výrazem 365 dní v roce. To je koníček tedy. Nic, přeberu peníze, znovu se omluvím se slibem, že zítra už přijdu včas a vrhám se do práce.
Sleduji hodiny a těším se alespoň na tu večeři. To je snad jediná věc, která mě dokáže na chvilku odprostit od stereotypu. Pořád přemýšlím, kde seženu lepší "flek", tady dlouho nevydržím, nebo se z žiji se zákaznickou mentalitou a pak mi bude všechno jedno? Je to prostě radost. Babička mi vždycky říkala, hlavně se z toho "neposer".
Po necelé hodině se k baru blíží pán, na kterého se nejvíc těším, zaplatím a s díky a přáním dobré chuti opouští místo dodání. Vůbec se nedivím, že tak spěchá. Usadím se, otevřu, hmm vypadá to dobře. Klasický český pokrm, tedy počeštěný, těstoviny na nich směs a samozřejmě sýr a to poněkud více než bych si přála. Během konzumace se hrnou další a další žíznivci, odkládám tedy jídlo na později.
Po splnění pracovních povinností se vrhám zpět k jídlu, ale jaké je mé překvapení. Sýr poněkud ztvrdl a slepil zbytek krmě do čehosi nepopsatelného. Vidlička se pomalu nedá vyndat, pokus s nožem též moc nevyšel, ještě zkusím ohřát "toto" v mikrovlnce a pak snad už to bude dobré. Když už tedy po ohřátí opět usedám k požívání, přichází další dávka žíznivců, rychle do sebe hodím dvě tři sousta a šup do "rachoty".
Po vyprázdnění baru už ani nemám chuť otvírat krabičku s jídlem, odkládám jí do odpadků. Co teď? Teď si dáme deli, tvrdí jeden reklamní slogan, mám tu jen tatranku, tak že si uvařím kafe zacpu se výbornou sušenkou a ujišťuji se, že zítra vstanu v čas a dojdu se někam normálně najíst.
Už si nenechám radit kam zavolat pro jídlo bez vlastního ověření a opravdu se budu snažit se najíst někde jinde než v jeskyni.
Ne, najdu si jinou práci.
