Nechala jsem se nalákat a tak trochu donuceně souhlasit, že vyrazím s kamarádkou sjíždět Berounku na kánoi. Její parta zasloužilých vodáku, jako každý rok, vyrážela za stejnými příkořími vodního sportu. Nerada takhle na rychlo vyrážím někam kde to vůbec neznám a hlavně mezi jedince, které jsem v životě neviděla. Na druhou stranu, co jako, poznám nové lidi, místa a snad i vtipné zážitky. S blížícím se dnem odjezdu jsem se trochu začala i těšit, opustím stereoryp pracovního kolotoče a na chvilku vypnu mozek od povinností.
V předvečer odjezdu jsem si naházela do batohu opravdu jen ty základní nutnosti na přežití u vody ve stanu, až později jsem zjistila, že jsem vyrazila absolutně nepřipravená na sluneční paprsky, na jídlo a pití jsem totálně zapomněla, hlavně, že jsem měla klobouk a cigarety.
Brzké vstávání s nepříjemným bolením zubu a nechutí někam jet, přerušil telefonát kamarádky, která už stála před domem. Její energický hlas mě prostě vykopal z postele a přinutil nasednout do auta, kterým nás vezla směr břeh.
První seznamovací rodina vypadala kupodivu normálně, postupně ze mě opadal ostych, a tak smích létal spolu s větrem. Problematické rozdělení lodí, pádel, pytlů a vest jsme zvládli v rekordním hodinovém čase a mohli tedy usednout do "strojů" směr konečná stanice. Nutná zastávka na oběd přinesla další z řad seznámení, jména jsem si přestala pamatovat u třetího jména, a tak po celou dobu plavby jsem používala vlastní pojmenování, např. "tichá blondýna, hubeňour, velitel a huťák". To jsem si nakonec pamatovala velmi dobře.
První přistání po sportovním maratonu, tempo určoval asi atlet z mistrovství světa, jinak si nedokážu ten rychlo styl vysvětlit. "Jestli i zítra pofrčíme tímhle tempem Jaruš, volám taxíka a jedu domů". I ona byla tak trochu nepříčetná, tohle prostě není dovolená, ale závody s větrem, ani jedna z nás nechtěla takto pokračovat. Po domluvě s ostatními "nesportovci" jsme určili tempo na druhý den a šli se trochu seznámit do "knajpy". Ještě za světla přijela skupinka dosti znavených vodáků, kteří ovšem měli brutální výdrž, o které jsem se všichni přesvědčili několik hodin poté. Hudba nebyla hudbou bylo slyšet jen hlasité mlácení do stolů, řvaní a vyluzování zvuků jako z pavilonu opic. Ani hudba ve sluchátkách nepomohla.
Po dlouhém tří hodinovém spánku jsem opravdu přemýšlela o ukončení volna a odjezdu domů. Nakonec sluníčko na tváři a káva u stanu mě ještě obměkčila a já nastoupila znovu do lodě. Spálené údy jsem už večer namazala vším co mi milý spoluvodáci propůjčili a tak jsem klidně vyrazila dál. Tempo bylo klidné, dováděli jsme celou cestu, zastávka na "čachtání" schladila naše těla, tedy hlavně to moje. Můžu říct, že celý den byl opravdu super. Po přistání jsme rozložili tábor došli si na večeři a rozjímali. Klid přerušil fakt, kterému jsem nemohla uvěřit, naši oblíbení hudebníci zakotvili na stejném místě a rozbalili tábor opět za námi. Utěšovala jsem jen vlastní zkušeností, že dneska prostě půjdou spát. Jak já se spletla, nejen že řvali do rozednění, ale jeden milý chlapec mi dokonce zanechal obsah svého žaludku za mým stanem. Trochu jsem se chtěla začít hlásit k jiné národnosti, copak mi češi jsme opravdu tak odporní?
Opravdu znechucení jsme pobalili všechny věci a sedli do lodí na poslední etapu. Takhle servaná, nevyspalá a znechucená jsem se domů ještě nikdy nevracela. V konečné stanici jsme si došli ještě na oběd, který z části vylepšil pohled na stravování u vody, pocit hladu jsem musela zahánět většinou stejným jídelníčkem, který bohatý opravdu nebyl. Klasické smažené dobroty, s vyjímkou kuřecí směsi, která byla opravdu odporná. Závěrem mě překvapil maďarský guláš, který za cenu jedné porce připomínal porce dvě, a chuťově byl opravdu domácí.
Cestou domů už jsme nikdo neměl tolik energie, abychom si snad ještě povídali. Jaruška mě vyložila před domem, popřála dobrou noc už v jednu odpoledne a odjela domů, prostě spát.
Po důkladné sprše jsem ošetřila svoji bordovou pokožku a odjela relaxovat s dekou a knihou k rybníku. Opravdu netrvalo dlouho a byla jsem v "limbu".
Co dodat závěrem, smíchu i přes to všehno bylo dost, mozek jsem si vyčistila zdatně a teď mě omluvte, musím se jít opět namazat jak říkávaly moje babička, jdu si lízat rány.
Pádlům zdar
