Každý rok se těším, až se přijatelně vyčasí, a najde se parta přátel, s kterými rozděláme oheň a naplníme žaludky vhodným buřtem. Letos jsem měla tu možnost, nechat se obsloužit a nechat si donést hotový výtvor až pod nos. Bylo to kouzelné, nechat se obskakovat a jen tak přihlížet na rozzářené děti pobíhajíc kolem mini vatry. Opravdu jsem si příjemně odpočinula, pak i částěčně unavila a šla s klidem na duši spát.
Není přece tak těžké si rozdělat oheň a opéci maso či buřta. Rozhodla jsem se tedy, že si sama připravím večeři na "klacku". Najít vhodné místo pro klid a ohniště, byla toho večera snad nejmenší nesnáz. K šetrnosti sebe a okolní přírody jsem nasbírala několik kamenů, abych ještě nezpůsobila požár v blízkém okolí mého místa k "vegetění". Trochu déle mi trvalo nasbírat dříví, vybrat si místo k opékání vzdáleného cca kilometr od lesa je sice bezpečné k rozšíření požáru, ale logicky ty větve budu nosit dlouho.
Moje babička vždycky říkala, že člověk může být blbý, ale musí si umět poradit. "Babi promiň, ale u mě to asi nehrozí, tedy ne zrovna v okamžiku, který to nelze jinak nevyřešit". Po půl hodince sbírání klestí a dokončení ohniště, jsem ještě potřebovala nástroj na dokončení špekáčkové dobroty. To byl taky trochu problém, nic připomínající vhodnou větévku s průměrem odpovídajícím k napíchnutí buřtu jsem nemohla dlouho najít. No našla jsem to je jasné, trochu jsem to dokrášlila nožem, jen tak zlehka nařízla buřtíka, co by "ježkový model" a začala pomalu opékat.
Otevřela jsem si lahvinku pěnivého moku, přeci nebudu zapíjet maso šťávou. Oheň plápolal, buřt syčel, já spokojená jak to nakonec dopadlo, ještě tedy natěšená co vznikne. No nevzniklo nic. Hmota, která se začala tvořit na konci klacku, nejen že vydávala zvuky podobné chrlení lávy ze sopky, ale během několika okamžiků se změnila jak struktura tak i tvar, a to cosi zapáchajícího a prskajícího nakonec spadlo do ohně celé. Trochu zdravého vzteku jsem si samozřejmě vybila na otevřeném pivu, které přistálo tak nějak na půl v ohništi.
Neměla jsem sílu protestovat nad vlastní šikovností a kvalitním výběrem suroviny, kterou jsem považovala za eso večera. Uhasila jsem zbytky ohně a šla se raději projít. Po cestě jsem si objednala večeři domů, to je jistota co nezklame. Až o několik dnů později jsem se dozvěděla, kam si zajít koupit ten nejlepší buřt, že jsem nebyla první ani poslední, a o šikovnosti to rozhodně nebylo nýbrž o blamáži vůči mě jako zákazníkovi.
Nic, při této myšlence mám opět hlad, o buřtu si můžu nechat zdát, ale až pojedu do rodné vísky, rozhodně přemluvím rodinu k domácí grilovačce.
Buřtům zdar
