Nudím se, to je celkem běžné, když je venku krásně a já u sebe v baru nemám terasu. Jak jsem mohla být tak hloupá a pronajmout si bar bez terasy. Hosté chodí kolem a vyhlížejí pod jaký deštník si sednout, vychutnat jedno orošené, případně pohladit žaludek vhodnou laskominou. Vezmu telefon a ptám se kamarádky co s načatým večerem. "Hele jsem pozvaná do jedné zapadlé restaurace tak vezmu karty a půjdem tam". Ihned se mi zlepšila nálada, zařídila jsem brigádnici místo sebe a hurá do MHD.
Restaurace Ve Vilách je opravdu zapadlá, nevědět kam jdu, s telefoní nápovědou, vystoupím beztak v Brně, mé orientační schopnosti nejsou opravdu mojí doménou. Kamarádka mě už vyhlíží a poklepává na hodinky. Co dodat, kdokoli by se dostal do místa určení dřív než já za hodinu, dovolím si upozornit, že to byly 4 stanice tramvají. "Hele promiň, ale já prostě nejsem cestovní typ, natož někam do neznáma". Má mě ráda, tak mi odpustí s úsměvem, co jsem za exota, který musel 3 krát přestoupit.
Uvítací výbor nás zavedl do nádherné zahradní terasy, kde se svěšenou bradou vyloženě čumím na krásu, která je zde hostům k dispozici. Opravdu se nezapře můj venkovský původ, začínám zvyšovat hlas, a když usedám tak už skoro křičím "ty vole to snad je sen todlecto". Opravdu jsem prolezla mnoholi restauračních zařízení, ale tohle je miss terasa. Při příchodu obsluhy se ptám, jestli se můžu nastěhovat, stan mám a místa moc nezaberu. Oplácí mi úsměvnou odpovědí, že zájemců mají víc. Vúbec se nedivím.
Ani nemám chuť jíst, pít či komunikovat, jen sedím a rozjímám se zjištěním, že tady je ráj a já nepotřebuji Adama natož jablko. Objednáme si lehké víno s dostatkem přísunu čisté vody a rozdáme první partičku karet. Hra je jako vždy stejná, většinou prohrávám, ale dneska mi to vůbec nevadí, dneska jsem absolutně spokojená.
Při první návštěvě wc jsem zjistila, že je tu pro hosty, tedy spíše pro děti košíček s cukrlaty. Vyzývám kamarádku k bojové hře. "Hele vždycky když půjdem na wcéčko, musíme donést dva, ale pokaždý jinou barvu". Samozřejmě souhlasí, je pro každou srandu jako já, jen se domluvíme na dalších detailech, protože přinést je v ruce umí každý, tak volíme pronášecí strategie. Ty nás zabaví na další dvě hodiny plus karty k tomu a navrch skvělé víno, tak že si už nepamatujeme jaká barva byla naposled a proč jsme vlastně začali nosit bonbony.
Nic naplat, zavírací hodina se blíží, musíme i my opustit tohle krásno a uložit se do pelechů.
Zajímavé je, že po probuzení vidím všude po pokoji hromadu bonbonu, převážně jedné barvy a až po několika pokusech si vzpomínám proč a jak a tak.
Ihned vytáčím kamarádku a musíme shrnout skvělé posezení a samovolně vytvořenou zábavu, trochu si vyčítáme, že jsme se chovali jako děti, ale domluvíme se, že až zavítáme příště, jako trest každá koupíme pytlík na revanž.
Musím přiznat, že tyhle karty chutnají báječně
