Při sobotním velmi nudném pracovním nasazení v zaměstnání, lze to přičíst jen špatnému počasí, sezona turistů tak nějak končí a tempo v točení piva upadá do zimního spánku. Přemýšlím si, jak se zabavit. Nápad upéci bramboráky, plně podpořen žaludkem vlastním, padl po chvilce přemýšlení. V kuchyni jsem našla dostatečné množství surovin na přípravu tohoto chutného pokrmu a tak už nic nebrzdilo mému kuchařskému umění.
Oškrábat brambory a oloupat česnek je to nejhorší a nejnudnější na celém snažení. Strouhání brambor v ruce má svou krásu, ale nesportovního člověka jako jsem já dost vyčerpá. Kilo brambor prostě musí stačit, nebo budu vyžadovat koupi robota. Mísa se začala plnit po okraj, ještě jsem po dlouhosáhlém přemýšlení dochutila kořením dle babičky, no a na závěr vajíčko. Zamícháno a šup na pánev. První kousek jsem ochutnala sama, abych někoho neotrávila, či případně doladila chuť, já totiž pramálo solím.
"Ty Miloši, pojď ochutnat, takhle skvělou chuť jsem ještě nikdy nedokázala vyladit."
Souhlasné mlaskání z Milošových úst vyloudilo hřejivý úsměv na mé tváři. Hosté na večerní zpívanou už se začali pomalu sjíždět, usedli ke stolům, a že mají na něco chuť. Nabídka byla jasná, a tak jsem hodinu po první objednávce smažila, točila pivo a roznášela voňavé placky. Hostů přibývalo a těsta ubývalo. Nezbylo než vyslat posla pro další várku brambor do blízkého obchodu.
Další škrábání, strouhání, lazení chutě, smažení a tak pořád dokola. Už ani nevím kolik kil jsem toho večera zpracovala, ale opětovné ojednávky už dosti rozjetých hostů, prázdné talíře zpět a poděkování za skvělé večeře bylo to nejkrásnější co mě mohlo potěšit na celém dnu. To, že jsem se několikrát strouhla, nebo si česnekovým prstem promnula oko mi rozhodně nevadilo.
"Já se snad ještě naučím vařit?"
No uznejte, kdo by to byl řekl, že trocha brambor vykouzlí úsměv a potěší na duši.
Není na tom světě takhle lehce přece krásně?
