Prohlásila moje kamarádka, která už nějaký ten pátek pobývá v zahraničí a přijela se na skok podívat do Čech.
Jak se to bude projevovat, zeptala jsem se. Aby bylo jasno, nikdy jsem ji za povrchní krávu nepovažovala (kdyby ano, těžko to bude má blízká přítelkyně). Ne že by sledovala výhradně dokumenty na ČT2, ale vkus má – hudební, filmový i ten módní. Tak proč najednou tahle věta? Jak jinak, šlo o chlapa.
Ženské i chlapi můžou stokrát opakovat, že na vzhledu nezáleží, že důležitá je „vnitřní krása“ a to, co má člověk v hlavě (popravdě častěji to říkají ženy, muži jsou přece jen o něco upřímnější). Ale když dojde na lámání chleba a výběr partnera, najednou to nějak nefunguje, že? Proto všechna ta rande dopadají dlouhosáhlým monologem na téma, jak se nám s tím či oním skvěle povídalo, jak byl vtipný, galantní a pozorný… a když se posluchač po deseti minutách konečně dostane k otázce „A kde je tedy chyba?“, odpovědí je mu povzdechnutí „Prostě se mi vůbec nelíbil. Měl takový divný zuby, víš…“
A přesně takhle fungovala i moje kamarádka. Všechny osoby mužského pohlaví, o kterých se zmiňovala, patřily do dvou skupin: Ti skvělí, chytří, vtipní, inteligentní a oškliví, tedy kamarádi. A ti hezcí, sexy, neodolatelní – a hajzlové, nebo v tom lepším případě jen pro život nepoužitelní jedinci.
Nejednou jsem ji utěšovala, když nějaký hezoun zase (nečekaně) pobyl jednu noc a už se neozval, případně aspoň dodal, že se necítí na vážný vztah, nebo dokonce zjistil, že už vlastně někoho má a měnit nechce. Když selhali čeští prevíti, vrhla se do vod mezinárodních (míněno cizinců žijících v Česku), kde to pochopitelně nebylo o moc lepší.
A tak odletěla do zahraničí za prací. Prý za teplem, mořem a pohodou. Dost jsem ji podezřívala, že je v tom hlavně touha konečně NĚKOHO potkat.
No a ono se to stalo – potkala pravý opak svých snů. Malého, kulaťoučkého šikmookého chlapíka, který na fotkách nejvíc ze všeho nejvíc připomíná čínského teenagera, co se ještě nerozhodl, jestli bude dělat judo, nebo sumó. Ale protože kamarádka už nebude ta povrchní kráva, vůbec, ale opravdu vůbec jí to nevadí. Podle svých slov skončila s hezouny, kteří jsou dobří jen ke vzbuzení závisti, když ji doprovodí na oslavu něčích narozenin. K čemu jí ta radost z obdivných pohledů okolí je, když s dotyčným po večírku skončí v posteli a ráno už po něm (navždy) není ani stopy? Kamarádka zázračně prohlédla a odteď už ji zajímá výhradně ono vnitřní souznění. Hm…
Co z toho plyne? V určitém věku prostě mozek přepne z módu „o toho bych ani kolo neopřela“ na režim „Tik ťak, tik ťak, tik ťak…“. Otázkou je, která z těch životních fází je horší. Odmítat fajn chlapy, protože si pořád myslíme, že máme na víc? Nebo být s někým jen proto, abychom ho měly, i když v tu chvíli na víc opravdu máme (a zde mluvím obecně, nikoli o judosumistovi, který je fajn)? Zatímco první je v pubertě úsměvné a v pětadvaceti arogantní, druhé se po třicítce mění minimálně v pokrytectví.
Ano, jsou ženy, které mají doma ne zrovna krasavce – a milují je. Ale to jim můžeme uvěřit ve chvíli, kdy samy bez ostychu přiznávají, že jejich partner není zrovna kopií Johnyho Deppa (dosaď si libovolný ideál). Sympaticky přiznají, že „ten můj je sice takový plešatý prasátko s pivním sudem místo břicha, ale stejně bych ho nedala ani za nic.“ Jakmile ale začnou s těmi klišé o vnitřní kráse, nemluví z nich ušlechtilost, ale zoufalství. Proto opravdu doufám, že kamarádka konečně vyrukuje s vlasatým šikmookým prasátkem a já jí budu moct věřit, že je to láska…
