Velký krok pro mě, malý krok pro lidstvo

Už mě nebaví, že mrhám svým grafomanským potenciálem na klientské prezentace, finanční reporty a omluvenky pro mé přítelkyně, proč jsem to zase jednou nedorazil na domluvenou schůzku. Jen si mne taky užijté, patří vám to!

Jak nejlépe vyjádřit co se stane, až se začnu svému blogu věnovat naplno?

Samozřejmě, že je to nadsázka, i když představa, že můj blog zníčí internet nafukuje již tak obří ego do netušených rozměrů. Jenže po počátečním nadšení nastává fáze dvě, pomalu si začínám uvědomovat, že je hezké mít blog na idnes, ale k čemu mi to je, když bude prázdný. Přichází tréma, strach, ješitnost marně svádí boj s představou prvního negativního komentáře, protože na druhé frontě bojuje se strachem, zda-li dokáži psát stejně vtipné, sakrastické, zajímavé, hodnotné článke, jako se mi dnes a denně rodí v hlavě, dokáži to z té hlavy pomocí roztřesených rukou převést do pochopitelné formy pro vás potencionální čtenáře?

Vzpamatuj se člověče, vždyť o nic nejde, máš potřebu se virtuálně exhibovat? Máš! Myslíš si, že dokážeš zaujmout! Myslíš! Tak to proboha neřeš, vždycky to můžeš zrušit!

Asi svůj Hlas poslechnu, většinou říká pravdu. Málem bych zapomněl, seznamte se - Hlas. Lidi. Těší vás, těší ho. Tak formality bychom měli za sebou, můj první příspěvěk také a čeká mě (dobře, dobře NÁS) dlouhá cesta.

Mějte se jak potřebujete, abyste se měli.