Pohádka o hrdém králi a pokrokovém království

Kdo ví, co budou děti, dětí, našich dětí vyprávět svým dětem za pohádky

Bylo, nebylo, za devatero horami, devatero řekami a pár hektary lesa žilo v poklidu jedno malé království. Královstvím nebylo dlouho, pamětníci, a že jich nebylo málo, ještě pamatovali doby, kdy král nebyl králem, ale hrabětem a toto malebné království byla jen součást velké říše. „ojojoj, to byly časy“, říkávali se zastřeným pohledem pamětníci a s žebrací miskou obcházeli trhy.

Král Džulešlev, toho jména první, byl na své království pyšný.  Přesto, že království bylo malé a mladé, mělo silné spojence, a jak s oblibou říkával král Džulešlev, když vypil více vína, bylo to království pokrokové. Království mělo, světe div se (!), volené zástupce lidu, kteří mohli králi, do očí (!), říkat, vše co se jim nelíbilo a nikdo je za to nepotrestal! Co na tom, že tím projevem to také většinou končilo! Co by, i za ten projev, dali ostatní poddaní v jiných královstvích. Jistě, jistě sem tam skončil na popravčím špalku nějaký ten králův oponent, ale co by to bylo království bez pořádné popravy alespoň jednou týdně. „Chléb a hry a luza je spokojená a nejlepší hry jsou ty krvavé“ Vědoucně říkával král Džulešlev.

I poddaní byli spokojeni, od dob, kdy se království stalo královstvím, přišel do kraje blahobyt. Samozřejmě, že ne pro všechny, to dá rozum. Dobře se měli ti, kteří něco dělali a to něco dělali dobře a bylo úplně jedno, co to bylo. A právě tito lidé, kteří něco uměli dobře dodnes nechápou, jak mohli žít v době, kdy bylo úplně jedno co umíte, protože dobře se měli ti, kterým naslouchal císař velké říše a tomu bylo jedno, kdo co a jak umí.

Král Džuleslev byl se svým královstvím nadmíru spokojený, to víme, víme i to, že na velkých královských sněmech a konferencích se na něj ostatní králové, císaři a jiní vládci již nedívali skrz prsty, jako na malostatkáře s hermelínem kolem krku a když se náhodou dívali, tak vždy, když je neviděl. Království mělo totiž něco, co ostatní králové potřebovali a to se, milé děti, počítá.

Královstvím procházela důležitá obchodní stezka, která vedla do širého světa z jedné strany království a ústila ve zbytcích velké říše. Ano té velké říše, do které se dříve, coby malá provincie počítalo i království.

Velká říše byla sice jen stínem té velké říše před velkým rozpadem, ale pořád byla natolik důležitá, že ostatní králové a vládci s touto říší obchodovali. A velká říše čekala, čekala jako medvěd, který sní velké sny v době zimního spánku. Jak víme milé děti, zimní spánek jednou skončí.

Král Džulešlev dál a dál upevňoval přátelství s ostatními králi a víc a víc zapomínal na to, že tito králové byli králi v době, kdy on byl jen místodržícím. Kdo by si také rád pamatoval dobu, kdy jeho vládnutí bylo postaveno na kratochvíli a rozmaru velkého císaře, to se mu milé děti, ani nemůžeme divit.

A tak se často stávalo, že velvyslanci velké říše byli, bez vyslechnutí, posílání zpět do svých domovů a nikdo nedbal rad starých veteránů, že něco visí ve vzduchu.

Velice se proto jednoho dne král Džulešlev podivil, když před ním stanul uřícený posel, který mu sdělil tu neradostnou novinu, že jeho hranice jsou napadeny.

„Ale kým? „ Podivil se král. „Nemáme žádných nepřátel, až na těch nespokojenců, ale kde ti by vzali zbroj a obléhací stroje?“ Nevycházel král z údivu a nepřestal z něj vycházet ani ve chvíli, kdy před něj předstoupil vyslanec velké říše a povýšeným hlasem ho informoval o tom, že velká říše si dlouho všímala toho, jak jsou její poddaní a obchodníci přepadáváni zlými bandity na obchodní stezce a že jejich žádosti o lepší ochranu stezky byly nevyslyšeny a proto císař, který se již nemohl dále dívat na masakrování svých poddaných přispěchal svému, ehm, bratru, na pomoc a obchodní stezku v zájmu bezpečí všech poddaných obsadil.

Král neměl slov, přemýšlel jestli nemá vyslance stáhnout z kůže, ale nakonec jej s ostrou kletbou poslal zpět k jeho vládci a odebral se do svých komnat.

Zde na něj již čekali jeho oddaní rádci, všichni si pamatovali nadvládu velké říše a všichni měli strach. Nikdo ani na okamžik nezapochyboval, že nejde o bandity, nebo blaho poddaných. Velké říši jde o moc. „Jak jsme byli slepí“ bědovali všichni.

„Takhle to nenechám!“ Běsnil král. „Okamžitě napíšu svým bratrům králům! Musíme tu velkou říši poslat tam, kam patří“ A dál krásně a plamenně hřimal. Všem se vlila nová naděje do žil, generálové mobilizovali armádu, purkrabí zvyšovali daně a zemí se rozléhaly válečné bubny.

Král obeslal všechny své spojence naléhavou depeší, stejně plamennou, jako jeho projev k rádcům a vydal se ztrestat ty opovážlivé psy, své bývalé vládce, za vstup na jeho výsostné území!

Když se vracel, bohužel on a ne oni připomínal toho psa s oháňkou mezi nohami.

Ano prohrál, jenže kdo mohl tušit, že velká říše už zdaleka není tak slabá jako po rozpadu, koho by to také zajímalo, nikdo nečekal, že se někdy z toho velkého rozpadu vzpamatuje a o to méně on a nebo si to prostě nepřipouštěl.

S nadějí očekával depeše od bratrů králů a když přišly, s velkou slávou, svolal svůj dvůr.

Pak nadšeně předčítal jednu depeši za druhou, všechny byly stejně plamenné jako jeho žádosti o pomoc, všechny rozhořčeně popisovali ostré protesty, které zaslali králové tomu zlému císaři velké říše a náš král, jako by znovu ožil!

„Ano, vidíte moji milí, teď se na bitevní pole vrátíme, ruku v ruce s mými bratry a tu velkou říši jedním úderem zníčíme!“

„Můj králi, pane“ Osmělil se jeden z rádců. „Je skvělé, že máme podporu tvých spojenců, ale oprav mne, muj pane, ale nikde jsem nezaslechl nic o vojácích, armádách.“
„Samozřejmě, že ne!“ Odsekl král. „Nejdříve musí proběhnout formální výtka. Naši spojenci nebudou přeci plýtvat armádami, když velká říše uposlechne i bez války!“

Jenže velká říše neuposlechla a král každý den čekal a čekal v naději, že konečně dorazí depeše s informace o mobilizaci armád jeho spojenců. Místo toho chodily depeše, ze začátku stejně plamenné jako na ty první, poté již méně plamenné a s náznakem doporučení se s velkou říší domluvit a pak to již byly depeše jasně dané – Náš spojenče, chceš-li být králem, musíš si uvědomit, že válka není dobrá a velká říše je dobrý soused a sousedské vztahy bys měl ctít.

Pak, jednoho dne, se u dvora objevil vyslanec velké říše a král ho přijal stejně srdečně, jako jej dříve odmítal. Vyslanec již v království zůstal, ne jako vyslanec, jako jako rádce, pak jako místokrál a když se jednou na lovu ztratil náš pan král, stal se z vyslanec nový král našeho království.

Lidé se měli stejně dobře, tedy ti kteří něco uměli a to něco uměli dobře a na mohylu krále Džušleva sedal prach.

A tak:
Nezáleží na síle našich spojenců v době míru, ale na ochotu pomoct v době války...

***
Druhá třída základní školy v Ruské provincii Gruzia
„Pane učiteli, král Džulešlev je mýtus, který si někdo vymyslel!“
„Ale na každém mýtu je něco pravdy“
„Ano pane učiteli“
***
Obývací pokoj náměstka ředitele nemocnice v Ruské provincii Gruzia
„Tatííí na mýtu krále Džulešleva je něco pravdy! Říkal to pan učitel!“
„Tak pan učitel, povídaš?“
„Ano tati!“
***
Chodba v bytě náměstka ředitele nemocnice v Ruské provincii Gruzia
„Tatííí mi máme ve škole nového učitele“
„Ten starý prý něco provedl a musel odjet pryč“
„Já vím chlapče“
***
Pracovní tábor kdesi na Kamčatce
„A doprdele a proto jsi tady učitelskej?“
„Co vám mám povídat, kvůli jedné pohádce!“
„Kurva chlapi, držme se od něj dál, von je politickej!“