Po více než měsíci na izolaci jsem se těšila, že mne přeloží na pokoj k někomu, s kým si budu moci konečně popovídat. Pozdravila jsem ji a usmála se na ni. Sotva odpověděla a otočila se tak, aby na mne neviděla. Měla jsem pocit, že to ticho snad nikdy neskončí.
Krásná mladá žena, chvílemi připomínající spíš velké vzdorovité dítě, odmítala spolupracovat s lékaři a zarytě mlčela, ať už na ni promluvil kdokoli. „Od čeho máte tu jizvu na ruce?“ ptala se sestra při odběru krve. Zakroutila hlavou a mlčela. „Od čeho máte tu jizvu na noze?“ ptala se pro změnu sestra aplikující jí injekci. Znovu jen mocně zakroutila hlavou. „Co ty jizvy po celém těle?“ vyzvídal anesteziolog, který ji prohlížel před operací. Ovšem ani on se od ní nic nedozvěděl.
Chvílemi spala, chvíli četla, ale po většinu doby jen hleděla do stropu. Po dlouhých hodinách ticha jsem uslyšela její vzlykání. Tiché, skoro neslyšné, ale přesto jsem jej v tom tichu zaznamenala.
Sedla jsem si k její posteli, dotkla jsem se její ruky a zeptala se jí proč pláče. „Já se strašně bojím!“ odpověděla tichým hlasem. Nebylo divu, obě nás čekala operace, která určitě nebyla úplně bez rizika. Pohladila jsem ji a uklidnila, že to určitě bude v pořádku. Pevně mi stiskla ruku.
„Já teď nesmím umřít, víš! Teď ne! Mám přítele. On se o mne bojí. Nikdy se o mne nikdo nebál…“ Mluvila velmi potichu a slzy jí kanuly po tváři.
„Neboj, holka, oni to tu umí! Ještě si s tím svým pořídíš pár prcků a pak už bude jenom dobře,“ pronesla jsem tónem, který nepřipouštěl odpor. Konečně se pousmála, sice jen malinko a velmi smutně, ale úsměv to byl. Promluvila až po chvíli, zato ty dva dny do operace už mluvila skoro pořád. A veselé to rozhodně nebylo!
„Víš, já nemůžu mít děti.“ Pronesla tiše s pohledem upřeným na hlubokou jizvu na ruce.
„To je mi líto. To ty jizvy?“ zeptala jsem se a ona jen tiše zakývala hlavou. Bylo mi jasné, že právě ony pravděpodobně budou příčinou neustálé tenze v jejím jinak velmi milém a hezkém obličeji, jehož dokonalost rušila jen zhruba pěticentimetrová jizva nad obočím. Možná z nich pramení veškerý její strach. „To máš z nějaké bouračky?“ zajímala jsem se opatrně.
„To máma,“ pronesla tak tiše, že jsem se musela ujistit, zda jsem jí správně rozuměla. Nedovedla jsem si představit, že za něco takového by mohla být zodpovědná vlastní matka.
„Ano, máma,“ přitakala a pokračovala: „Víš, ona asi nebyla vždycky zlá, někdy mi probleskne taková nejasná vzpomínka, jak se na mne usmívá nad postýlkou… Dělala ve výzkumném ústavu. Pak se vypařil táta a ona začala pít… Už nikdy nepřestala. A já ji nechala umřít a nevím, jestli za to teď neumřu já. Prý to tam děsně smrdělo. Když ji našli, byla už dva týdny mrtvá…“
Odmlčela se a já jí nechtěla do jejího trochu zmateného vyprávění vstupovat, tak jsem ji jen pohledem pobídla, ať pokračuje. Bylo cítit, jak je pro ni těžké o tom mluvit, zároveň se mi zdálo, že s každou další větou to jde trochu snáze. Tak jsem se dozvěděla, jak ji matka přivazovala ruce za zády k židli a postavila před ni plný talíř vonícího jídla. Když se jej snažila jíst ústy přímo z talíře, praštila ji hlavou o stůl. Jak chodila žebrat po sousedech a matka ji za to zmlátila do krve. Jak se těšila do školy, protože tam ji nikdo nebil. Jak ukradla v obchodě baterku, aby si mohla večer svítit a učit se, protože matka neplatila za elektriku. Jak jí byla zima, protože ani účty za teplo nikdo neplatil. Jak strašně moc chtěla do dětského domova, ale když se opakovaně sama obracela na sociálku, vždycky ji vrátili k její matce.
Nechápala jsem. Nikdy jsem se s ničím takovým nesetkala a nedovedla jsem si představit, jak se takto těžce zkoušenému človíčkovi mohlo podařit vystudovat střední školu, postavit se na vlastní nohy a začít pracovat na relativně zodpovědné pozici v nakladatelství.
„Jednou jsem mámě vylila láhev rumu do umyvadla, aby nemohla pít. Strašně se rozčílila a prohodila mne zavřeným oknem. Zachytila jsem se o závěsy, utrhla garnýž a celá od krve jsem visela venku z okna. Soused pod námi si naštěstí všiml, tak mne sundal dřív, než se to celé utrhlo… Pak jsem se konečně dostala do děcáku. Byly to nejlepší roky v mém životě. Všichni chtěli odtud pryč, ale já chtěla být tam!“
Zaujalo mne, že teď už vyprávěla v úplném klidu, jako by bez emocí. Zato já jsem se třásla hrůzou a všechno jsem si živě představovala.
„Když jsem musela z děcáku pryč, neměla jsem kam jít, tak jsem se vrátila k mámě. Máma už nedělala nic jiného, než že pila. Snažila jsem se ji v bytě moc nepotkávat. Nastoupila jsem do práce. První výplatu mi sebrala a propila. Pak mne šla nahlásit na policajty, že jsem ji zmlátila a okradla… Utekla jsem. Pár nocí jsem tajně přespávala v kanceláři, ale pak na to přišli.“
To ne, říkala jsem si. To přece nejde! Vždyť s něčím takovým se nedá žít, já bych to tedy nedokázala.
„Měla jsem štěstí, šéf mi sehnal ubytovnu. Ze začátku jsem jí ještě občas volala, ale vždycky na mne jen řvala, že jsem nevděčný spratek. Tak jsem jí přestala volat. Neviděla jsem ji několik let. Jsou to akorát tři měsíce, co mi volali policajti, že mámu našli mrtvou, upila se…“
Hleděla kamsi před sebe a zdálo se, že v myšlenkách něco hledá. Bylo mi jí moc líto a zároveň jsem ji obdivovala, byla tak křehká a přitom tak silná.
„Víš, byla prý mrtvá aspoň dva týdny. Nikdo ji nepostrádal. Našli ji podle zápachu. Možná jsem jí měla zavolat. Teď s tím budu žít, že jsem nic neudělala. Přece jen to byla moje máma, občas mi probleskne nějaká vzpomínka na to, když se jako máma chovala. Ale já kvůli ní ani slzu neuronila. Možná by to bylo snazší, kdybych ji dokázala oplakat, vždyť mne přivedla na svět. Ale ono to nejde, víš. Jsem špatná?“
Hleděla na mne, a ačkoli mi bylo jasné, že tu otázku klade spíš sama sobě než mně, nemohla jsem mlčet. „Byla to tvá matka, ale nechovala se tak. Chovala se k tobě hůř než cizí člověk. Ty si určitě nemáš co vyčítat! Je skvělé, co jsi přes to všechno dokázala,“ snažila jsem se ji přesvědčit.
Už zase hleděla do nikam a pak skoro vykřikla: „Už chápeš, že já děti mít nemůžu? Ne fyzicky, ale já bych nebyla dobrá matka!“
Pokusila jsem se jí oponovat, že myslím, že by byla správná maminka, protože ví, co ona nikdy svému dítěti udělat nechce, a že by mu určitě dokázala dát všechnu tu lásku, které se jí osobně nedostalo.
„Ba ne. Nebyla bych dobrá matka! Vím, co je špatné, ale nevím, co je správné. Teoreticky možná ano, ale nikdy jsem to nezažila. Ty se chováš instinktivně, když ti dítě pláče, když zlobí, ale já ty instinkty nemám. Bojím se, že bych nakonec udělala něco moc špatně. Já prostě dítě mít nemůžu!“
Jizvy na těle schováte, ale jizvy na duši zůstávají…
Operace nám tehdy oběma dopadla dobře a já jí slíbila, že o ní jednou napíšu.
