Zoufalá matko, nezoufej!

Mé děti jsou jako oheň a voda. Rozdílnost jejich povah byla zřejmá již v momentech jejich narození. Zatímco ten, kterého máme doma na myšlení, se na svět dral tak urputně, že jeho světlo spatřil pět týdnů před stanoveným termínem, jeho sestřička se v mém lůně zabydlela natolik, že už jsem s jejím příchodem na svět málem přestala počítat.

Na obhajobu našeho zdánlivě nezodpovědného nedonošence musím uvést, že skutečnost, že se svět rozhodl dobývat s předstihem, patrně pramenila z přesvědčení, že je na něj již dostatečně připraven, tudíž není čas, ztrácet čas. Už tak totiž patřil v porodnici k těm větším novorozencům a mého prsu jakožto zdroji obživy se chopil dříve, než jej stačili umýt. Již v tom okamžiku se pravděpodobně rozhodl, že během dalších dvanácti měsíců bude ukázkovým tabulkovým dítětem. Nepočítám-li s přibývajícími měsíci stále častější záchvaty vzteku, při nichž vytrvale tloukl hlavičkou do všeho, co se naskytlo poblíž, vedl si v tomto svém záměru skutečně velmi dobře. Když příručka, která je přílohou zdravotního průkazu dítěte, velela, že má zvedat hlavičku, začal ji zvedat, když měl umět pást koníčky, pásl je, přesně v čase příručkou určeném k přetáčení se se začal přetáčet. Stejně zodpovědně přistupoval i k ostatním příručkou stanoveným úkolům. Plazit se, lézt, sedět i chodit začal přesně v termínu, kdy pro to dle oné příručky nazrál čas, rostl a přibýval na váze přesně podle růstového grafu, dokonce i první zoubky si pořídil přesně načas.

Co víc si přát? Ortopeda sice trochu znepokojovalo, jakým způsobem většinu činností provádí, třeba že při lezení nepoužívá k odstrkování ruce, ale hlavu, prcka to však nechávalo zcela netečným. Asi se už tehdy rozhodl, že jeho ručičky nikdy pracovat nebudou – ovšem lézt za pomoci rukou se přece jen naučil ještě v předškolním věku, a to jen o něco málo později, než načerpal první informace z oblasti kvantové fyziky.

Kolem prvního roku se objevil první zádrhel v podobě odmítání spánku v postýlce. Prcek se vehementně dožadoval přidělení místa v mé posteli – ostatně, spal tam tatínek, tak proč ne on!? Tento svůj požadavek se rozhodl prosazovat tak, že si stoupl na jednu nohu a za hlasitého řevu mlátil hlavičkou o postýlku, což v nezměněné poloze vydržel, dokud jsem nevyměkla a nevzala ho k sobě. Tedy asi čtyři hodiny. Všichni mne povzbuzovali, že mám vytrvat, že se čas řvaní bude zkracovat. Vytrvala jsem zhruba týden. Když po týdnu vydržel mlátit za hurónského řevu hlavičkou do postýlky zhruba šest hodin a podle modřin na hlavě vypadal jako těžce týrané dítě, rozhodla jsem se dále nemučit jeho ani sebe a postýlku přenechat pro případného sourozence. A byl klid, konečně jsme se zase mohli všichni vyspat!

Tabulkám se náš Kristiánek začal vymykat až v momentě, kdy se rozhodl, že těžko dekódovatelné zvuky zamění za smysluplné věty. Jednoho dne se probudil a místo obvyklého „Mam, mam!“ pronesl: „Maminko, byla bys tak laskavá a donesla mi mléko?“ Tento zdánlivě nevýznamný okamžik se pro něj patrně stal zásadním. Od momentu, kdy se naučil formulovat své myšlenky a požadavky, stal se z něj solitér, který dodnes se svými vrstevníky jen velmi obtížně hledá společnou řeč.

Po určité době jsme se tedy rozhodli, že když si nemůže najít parťáka mezi dětmi v okolí, tak mu nějakého pořídíme domů. Když bylo Kristíkovi přes dva a půl roku narodila se nám Julinka.

Jak už jsem psala, z vyhřátého pelíšku se jí moc nechtělo, tak byl paradoxně její příchod na svět pro mne více nečekaný než příchod nedonošence.

„Ježíš, ta je velká!“ zvolal lékař zhruba dvě vteřiny poté, co mne mé dítě roztrhlo vejpůl a poprvé se nadechlo. Do karty následně zapsal: „Biologicky stará matka a patologicky velký novorozenec.“ Okamžik jsem přemýšlela, zda bych si neměla vyplnit přihlášku do domova důchodců a dítě poslat k cirkusu, ovšem jen do chvíle, než mi ji položili na břicho. Já vám dám stará matka a velký novorozenec! Jsem krásná mladá maminka a tohle je moje krásné malé miminko! Pravda, že vedle ostatních novorozenců vypadala Julinka, jako bychom v porodnici už nějaký ten měsíc strávily, ale to bylo tím, že ostatní děti byly prostě mrňavé.  A ostatní matky pochopitelně nemístně mladé!

Když Kristian prvně spatřil svou sestřičku, v žádném případě mu nepřišla jako ideální parťák a patrně tušil, že tohle dítě, které se už od narození nevejde do grafu, pro něj bude spíše přítěží. Dlouho jsem mu musela vysvětlovat, že ani přes jeho naléhání „TO“ zpět nevrátím. Zabral až argument, že dítě do dělohy a zubní pastu do tuby prostě zpátky nenatlačíš.

Prvních šest týdnů byla Julča vzorné miminko, které vlastně nedělalo nic jiného, než jedlo nebo blinkalo a v mezičase si občas zdřímlo. Měla tudíž dost času k nastudování příručky, ale patrně mému předčítání nevěnovala dostatečnou pozornost, jinak si její naprosté ignorování toho, co má kdy umět, nedokážu vysvětlit.

Koncem sedmého týdne jejího života jsme leželi všichni společně na posteli a já jsem Kristiánkovi předčítala pohádku. Julča si mezi námi spokojeně počítala prstíky.

„Hele, ona se přetočila na bok!“ říkám udiveně manželovi.

„Na to má ještě dva měsíce čas, ne? To bylo asi tím, jak jsem se zapřel loktem do matrace.“

Užuž jsem chtěla pokračovat ve čtení, když tu se Julka rozhodla dokázat nám, že se nejednalo o náhodu. Otočila se zpátky na záda a pak na druhý bok. No a od té doby se nezastavila a já také ne. Během pár dnů se přeměnila na tryskomyš, která se otáčením přemisťovala po místnosti a absolutně nepotřebovala spát. Během dalších týdnů už se zdatně plazila a nic pro ni nebylo překážkou. Když se mne v jejích čtyřech měsících dětská lékařka, kterou jsme navštívili kvůli zánětu močového měchýře, zeptala, jak malá jinak prospívá a co už umí, odpověděla jsem jí, že leze.

„Leze? To asi ne, možná se spíš plazí, ne?“

„Když myslíte,“ řekla jsem a položila Julču na podlahu. Ta se postavila na všechny čtyři a metelila si to ven z ordinace. Paní doktorka kroutila hlavou a mumlala si něco o tom, že tohle není dobře, že je to moc brzy. Vybírala jsem mezi možností přišít dítě k postýlce sešívačkou nebo se stát hlídacím psem. Zvolila jsem druhou možnost, což dosti nelibě nesl Kristík, který stále častěji opakoval, že jsme si to dítě neměli pořizovat, protože teď se vše točí jen kolem něj. Julča byla spokojené batole, které se prakticky stále usmívalo, ale vyžadovalo nepřetržitý dohled.

Když v šesti měsících zmizela z kuchyně a našla jsem ji na sedmém schodu, donutila jsem manžela, aby konečně přidělal zábranu i ke spodní straně schodiště. Zábrana mne uklidnila natolik, že jsem se asi o měsíc později odvážila jít na toaletu, aniž bych malou brala s sebou. Byla jsem pryč skutečně chviličku, ale po návratu do kuchyně se o mne pokoušely mdloby. Julinka stála na kuchyňské lince a v ruce nad hlavou svírala ten největší nůž, který doma máme a který jsem schovala do horní skříňky, aby na něj nedosáhl Kristík. Jakýmsi zázrakem se mi podařilo zadržet výkřik, který se mi snažil vydrat z hrdla, a dítě sundat. Od té chvíle jsem měla oči na stopkách. Ovšem jen pár dní po této epizodě jsem se v noci vzbudila a zjistila, že Julka není v postýlce. Nebyla dokonce ani v ložnici. Dveře byly otevřené, zábrana nad schody zavřená. Zmocnila se mne panika, když vtom jsem uslyšela zezdola broukání. Ta malá treperenda tu zábranu přelezla a šla si pokecat se svými hračkami, když nahoře všichni spali. Od té doby jsem ji do postýlky raději ani nedávala a zábranu jsme pro jistotu znovu odmontovali.

Aby prokázala, že jí skutečně veškeré tabulky můžou být ukradené, začala úderem devátého měsíce sama chodit. Vyhlédla si totiž parádní klouzačku a jako slušně vychovaná holčička si nechtěla zmáčet kolínka, tak si k ní prostě došla a vylezla na ni. Od té doby jsem ji do kočárku nedostala, šlapala s námi pěšky i horskou túru.

V deseti měsících jí lékařka zapsala do karty „nadměrně čilé až hyperaktivní dítě“ a poslala nás na ortopedii, aby zkontrolovali, zda se její čilost nepodepsala na jejích kyčlích.

„Ona jako chodí?“ zeptal se mne ortoped. „Ne jako, opravdu chodí,“ opáčila jsem.

„A kolik jako ujde?“

„Asi sedm,“ odpověděla jsem popravdě.

„Sedm kroků?“

„Ne, kilometrů.“

Ozval se řev, který otřásal celou nemocnicí. Pan doktor mne přirovnal k jistému přežvýkavci (koza to nebyla) a nahlas přemýšlel, zda zavolá na sociálku, aby mi odebrali dítě, či na psychiatrii, aby mne okamžitě hospitalizovali.

Okamžik, kdy se mezi řevem nadechoval, jsem využila k nesmělému dotazu, co že tedy mám dělat, když mi to dítě z kočárku vyleze a kšíry si umí odepnout. Dostalo se mi doporučení, že ji mám ke kočárku pevně přivazovat, načež jsem byla propuštěna s tím, že dítě je v naprostém pořádku.

Radu milého pana doktora jsem nikdy nerealizovala a světe div se, z naší holčičky je dnes již malá gymnastka. Patrně při mně stáli všichni svatí, ale ve zdraví se přes záchvaty vzteku a lezení po hlavě dožil školní docházky nejen Kristian, ale už i všechny tabulky ignorující Julinka.  

Ale co je podstatné, z obou jsou dnes, tabulky netabulky, báječné děti, které mi o víkendu nosí snídani do postele a čtou mi pohádky.

Tudíž, matky, nezoufejte, bude líp!

 (Snad ta puberta ještě chvíli počká.)