Mé dítko skolil bacil. Poprvé tento školní rok, zato pěkně zhurta. Horečka docela rychle stoupala do závratných výšin, až atakovala čtyřicítku. Dítě schvácené horečkou se mne zastřeným hlasem a s nepřítomným pohledem ptá, zda bude moci jít druhý den do školy.
Ačkoli prosí, ručičky spíná a na kolena si kleká, nevyměknu a školu mu nedovolím. Zároveň se však začínám obávat, zda v důsledku vysoké horečky už nezačíná měknout jeho mozek. Brzy se ovšem dovtípím, že ona urputná snaha podílet se na vzdělávacím procesu není způsobena postupující chorobou, ale jde pouze o pokus trhnout rekord v co možná nejnižším počtu zameškaných hodin.
Je mi líto, ale je zřejmé, že nula to v tomto pololetí nebude. Na rozdíl od něj, mi to žíly netrhá, jen pevně věřím, že se nemoc rychle přežene, abychom nemuseli moc dohánět. Z nemístného optimismu mne rychle vyléčí lékařka, která na základě rentgenu vysloví diagnózu zápal plic. „No potěš, minimálně dva týdny doma,“ pomyslím si a nahlas si povzdechnu, že nechci vidět, jak tohle budeme dohánět. Paní doktorka se mne snaží uklidnit, že na prvním stupni přeci o tolik nejde, že na druhém je to horší.
„Opravdu? Tak schválně, zkuste určit, kolik procent učiva prvního stupně a kolik druhého jste využila při studiu medicíny,“ snažím se lékařku přimět přemýšlet nad tím, že první stupeň je v rámci vzdělání ten nejdůležitější. Po chvíli uvažování přizná, že na tom něco bude, ale snaží se mne uklidnit, že alespoň je učivo prvního stupně snazší na vysvětlení. Raději už nic neříkám, ačkoli mé zkušenosti potvrzují opak. Nemám většinou problém vysvětlit vysokoškolákům složité filosofické otázky, ostatně i můj synek je zpravidla relativně dobře chápe, zato nacpat mu do hlavy učivo druhé třídy je pro mne nadlidský úkol.
Asi třetí den nemoci zaberou antibiotika natolik, že se k tomuto nadlidskému úkolu odhodlám.
„Co jste dělali naposledy v matematice?“ zeptám se Kristiana.
„Zlomky. Jo a začali jsme násobení a dělení čtyřmi,“ odpoví mi nepříliš ochotně.
Přemýšlím, jestli si ze mne dělá legraci, nebo zda skutečně probírají už ve druhé třídě zlomky.
„Zlomky, jo? Tak schválně. Ve třídě je 24 žáků, tři čtvrtiny z nich jsou hlupáci, ostatní jsou chytří. Kolik je tam hloupých a kolik chytrých žáků?“ vypálím na něj v domnění, že nebude tušit, o čem mluvím.
Vezme si papír a během chvilky mi předloží svůj elaborát: „Chytrých je ¼ z 24 = 24:4, hloupých jsou ¾ z 24 = 3x(24:4)“
„Skvělé!“ pochválím ho a dožaduji se výpočtu. Všimnu si, jak pohledem přelétne své prsty na rukou i na nohou. Když mu dojde, že jich nemá dostatek, zatváří se strašně unaveně a nemocně a snaží se mne přesvědčit, že tohle ještě nebrali. Koukám do učebnice a zjišťuji, že dělení čtyřmi přes dvacítku už dělali, zato slovní úlohy se zlomky zatím neprobírali.
Postupně se nakonec ke kýženým výsledkům dostaneme, nicméně já za tu dobu vyrostu zhruba o dvacet centimetrů a zestárnu o pár let. Pokouším se synovi vysvětlit, že je sice hezké, když dokáže určit postup, jakým se k výsledku dostane, ale je mu to k ničemu, pokud pak příklad nedokáže spočítat.
Kdo nečte o mém synkovi prvně, patrně tuší, že v tuto chvíli z něj vypadne nějaký pádný argument na jeho obhajobu. A Kristian pochopitelně nezklame. „Za Einsteina také dělala výpočty jeho žena,“ pronese a v klidu odkráčí do postele.
Když mi pak odpoledne volá kamarádka, učitelka matematiky na druhém stupni a na gymnáziu, postěžuji si jí, že prcek marodí, a podivím se nad tím, že už ve druhé třídě berou zlomky.
„A to je právě špatně!“ řekne mi na to. Vysvětluji jí, že zlomky Kristian chápe, ale počty že mu nejdou.
„A to je právě ono! A to on to aspoň chápe, většina z nich to stejně nepochopí, ale počítat taky neumí. A my s tím máme dál pracovat,“ rozohní se a dál vysvětluje: „My potřebujeme, aby je na prvním stupni naučili sčítat, odčítat, násobit a dělit. Ale pořádně! Nacpe se toho těm dětem do hlavy na prvním stupni tolik, že pak z toho neuměj nic pořádně.“
Mám dojem, že je na tom hodně pravdy. Argumenty typu, že i toto učivo je dítě na prvním stupni schopno chápat a že se i zlomky dají učit zábavně, jsou sice fajn, ale je potřeba také počítat s určitou omezeností dětské kapacity. A pokud nebude mít dítě základy, které v matematice představují elementární počty, nebude mít pedagog na vyšším stupni na čem stavět.
