Z deníku pomatené učitelky – Nemoc je jen odrazem stavu duše

„Maminko, mě bolí v krku, když kašlu,“ pronesla má dcerka a bylo evidentní, že raději než do školy by, stejně jako já, šla zpátky do postele.

S veškerou mateřskou láskou jsem si dítě posadila na klín, posvítila mu baterkou do krku a vědoma si toho, že fyzické problémy mají většinou příčinu v naší mysli, jsem dceři nekompromisně zakázala kašlat. A světe div se, zabralo to. Tak alou do školy!

To jsem ovšem ještě netušila, že se bacil mezitím přestěhoval na mne. Nebo že by to byla jen ta psychika? Ať tak, či onak, každopádně mi už cestou do práce začíná být velmi nedobře.

Jakmile projdu branou školy, můj stav se ještě výrazně zhorší. Začíná hodina… „Paní, učitelko, těšila jste se na nás?“ zeptá se kdosi. Odpovídám, že pochopitelně, a očkem při tom mrknu na mladíka, který se snaží druhého zatlouct konvičkou do země. „Nečum, brejloune!“ počastuje mne mile onen mladík a vzápětí začne vysvětlovat, že to nepatřilo mně. Pokusím se mu vysvětlit, že pokud chce, aby se k němu lidé chovali slušně, měl by se tak chovat on k nim. Vážně nemám sílu to momentálně více řešit. Snažím se učit. Na tabuli přicvaknu obrázek modrého auta, bílé kočky, hnědého psa a pár dalších různě barevných předmětů a k nim německá slova, z nichž mají žáci skládat věty. To je auto. To auto je modré. Ono jezdí. To je kočka. Ta kočka je bílá. Ona mňouká…

Upírám pozornost k těm několika málo jedincům, kteří jeví o výuku alespoň minimální zájem. V hlavě mi duní, ti, kteří by mne chtěli slyšet, nemají moc šanci. „Buďte zticha, paní učitelka chce učit,“ ozve se kdosi. Usadí ho ovšem hlasité „Drž hubu, kreténe!“  Ke konci hodiny se mne jistá slečna zeptá, co je to ist. „Nešplhej, vole!“ zařve na ni spolužák. „Holkám se vole neříká!“ upozorním mladého muže s vypětím všech sil. „No a co, krávo?“

Zvoní, konečně!

Je mi mdlo a bolí mne doslova celý člověk, už když se jen nadechnu. Pokouším se na sobě aplikovat metodu, která byla v případě dcerky tak účinná, a zakazuji si dýchat. Zdá se, že to zabírá. Ovšem jen do momentu, kdy se při dozoru o velké přestávce sesunu k zemi. Řev, který do té chvíle v mé hlavě působil jako ostré nože, slyším jakoby zpovzdálí. Zmateně se rozhlížím a vidím kolem sebe sedět na zemi několik žáků se starostlivými pohledy. „Je vám dobře, paní učitelko?“ „Co se vám stalo?“ Pokouším se postavit a navrátit svému tělu i mysli ztracenou stabilitu, dokonce se přiměji i k nepatrnému úsměvu. „Je těhotná, určitě je těhotná!“ usnesou se nakonec děti a já oceňuji, že své stárnoucí pomatené pedagožce neupírají právo na sexuální život. Posílena tímto vědomím zvládnu v jakémsi transu odučit další dvě hodiny, načež oznámím vedení školy, že druhý den do práce přijít asi nezvládnu.

Od pátku do neděle se pak poctivě léčím. Popíjím cosi, co by podle názvu mělo kompletně zlikvidovat všechny symptomy chřipky, a z postele se vzdaluji jen na nejnutnější chvíle, při nichž povětšinou objímám záchodovou mísu. Ještě v sobotu večer se horečka pohybuje dost nad 39, všechno mne bolí a s největší pravděpodobností jsem strašně krásná, protože se kolem mne točí celý svět.

V jednu chvíli se probudím a netuším, nejen kde jsem, ale ani kdo jsem. Trvá to možná několik minut, koukám kolem sebe, dokonce vstanu z postele, ale pořád netuším, kdo jsem a co tu pohledávám. Docela psycho! Bloudím po domě, který mi nic nepřipomíná, pod nohama se mi mihne cosi černého a já se snažím přijít na to, co to asi tak může být. Po chvíli narazím na povědomý předmět, který se rozhodnu prozkoumat. Line se z něj známá vůně, která mne vrátí do reality. Aha presovač. A to černé byl kocour. A já jsem já. Uf, to je úleva!

V neděli odpoledne už mi je o poznání lépe, teplota už klesla pod 38, tak se pustím do přípravy prezentace. Stříhám video, vytvářím animace, namlouvám německé výrazy. To by bylo, abych ty duté hlavičky něčím nezaujala! Kdyby nic jiného, to „dun, di, da di, dun di, da di“ se z té písně naučí!

Když večer uložím děti a chystám se uložit sebe, zjišťuji, že jsem patrně v horečnatých stavech vyšívala, neb se mi v posteli zabodla do zadnice jehla. Ale nenacházím dost sil, abych našla to, co jsem vlastně vyšívala. Usínám vysílená a zmatená, ale s přesvědčením, že pozitivními myšlenkami tu zákeřnou chorobu porazím.

Ráno jsem se přeměřila, zjistila jsem, že nohy mne už unesou, a usoudila, že nějakých 37,3 už je tak akorát stav na to, abych se vydala do práce…