Toaletní papír, volné statky a přerozdělování v rodinném rozpočtu

„Toaleťák!“ řvu na celý barák, ovšem bez odezvy. Nechce se mi věřit, že ti dva špunti už spí, a nechápu, jak je možné, že místo dvanácti ruliček toaletního papíru tu leží pouze úhledně složené čtyři útržky. Vždyť tu bylo celé velké balení, nechápu. Nezbývá mi než se spokojit se zmíněnými útržky a poté zahájit pátrání po zmizelém toaletním papíru.

Kristian

Mé kroky neomylně míří k synovi do pokoje. No jasně, že je tady, a nad ním visí cedulka Příplatek 20 Kč za papír na WC (teda to C je obráceně, ale význam je zřejmý). To mu teda nedaruji, za tuhle kulišárnu ho probudím!

„Co má znamenat ten toaleťák?“ zatřesu se synkem.

„Copak nevidíš? Nechal jsem ti tam příděl, za papír navíc se platí. Na chodbě máš pokladničku,“ odpoví s klidem a chystá se znovu usnout.

„To nemyslíš vážně? Jak se asi mám s tím tvým přídělem utřít?“ rozčiluji se a s celým balením v ruce hodlám opustit jeho pokoj.

„Ale vystačila sis, tak vidíš! Plýtvat se nemá, toaletní papír není žádný volný statek,“ pronese důrazně.

Dochází mi, že jsem předchozí večer při grilování vedla diskusi s dvacetiletým synem své kamarádky o tom, zda je stále ještě v učebnicích ekonomie uvedena voda a vzduch jako volný statek. Měla jsem za to, že můj sedmiletý syn je plně zabrán do rozhovoru o hustotě právě přicházejících bouřkových mraků, kterou vedl se svým kamarádem. No, evidentně je schopen vnímat cokoli, o čem má pocit, že jej může nějakým způsobem duševně obohatit.

Zavírám za sebou dveře, když v tom na mne zavolá: „Počkej, vem si jednu ruličku a tu dvacku dej do pokladničky na chodbě. Jo a za spláchnutí se platí pět korun a za sprchu dvacka, na peníze za vodu je tam zvláštní kelímek.“

„A co s těmi penězi hodláš dělat?“ zeptám se nechápavě.

„Já je nechci pro sebe, to bude takový fond do rodinného rozpočtu. Až přijde vyúčtování, tak ti je dám,“ pronese tónem, který nepřipouští žádný odpor.

„No super, a dýchat smím?“ odtuším pro změnu já.

„Jo, dýchat jo, ale kdybys chtěla otevřít okno a vyvětrat, tak to je také za dvacet. Do toho modrého kelímku,“ zpraží mne Kristian.

Vážně se nechci v tuto pozdně večerní hodinu dohadovat, tak odcházím s tím, že si to vyříkáme ráno. Zavírám dveře a ještě za sebou slyším: „Uvidíš, když to nebudeš šidit, budeme brzy mít i na akontaci na nové auto!“