„Znáš teorii padající tyče?“ zeptá se mne a je zřejmé, že ať už odpovím cokoli, nevyhnu se jeho přednášce na toto téma. K jeho nemalé radosti tedy připustím, že ji neznám, a připravuji se na přednášku z oblasti mechaniky opírající se o argumenty, které během svého dlouhého, již osmiletého života nasbíral.
Záliba mého synka ve fyzice je relativně hluboká a díky svým vyjadřovacím schopnostem zpravidla dokáže nezasvěcené snadno přesvědčit o pravdivosti svých teorií. Občas mu na špek skočí i člověk oboru znalý. A když už odhalí zřejmé mezery v jeho teoriích, relativně rychle upustí od snahy o těchto nedostatcích polemizovat, zejména po argumentech typu „Teorie relativity je jednoduchá na pochopení, ale těžko se to vysvětluje někomu, kdo nemá dostatečné znalosti v oboru fyziky!“
Jsem proto připravena naoko se zájmem vyslechnout si, co zase „chytrého“ vymyslel. Tvářím se, že mne jeho teorie opravdu zajímá, ve skutečnosti však zbystřím až v momentě, kdy se od problematiky Newtonovské zcela nenápadnou parabolou přesune k problematice téměř Freudovské.
„Teorie padající tyče je jednoduchá. Co udělá tyč, když ji postavíš?“ začne zcela v tradičním duchu.
„Spadne,“ odtuším.
„Pochopitelně, že spadne! Ale přemýšlela jsi nad tím, proč spadne?“ udržuje mou pozornost.
„Asi proto, žes ji nezatloukl do země,“ odpovím a mám pocit, že dnes to půjde docela rychle. Ale v tom se právě mýlím. Právě v tom momentě se můj synek totiž odchýlí od fyziky k psychologii.
„Ty to vidíš moc jednoduše, je to proto, že nemá kořeny. Tyč je totiž jako strom,“ podá mi vysvětlení pravděpodobně v domnění, že mi to konečně docvakne.
Evidentně nejsme naladěni na stejnou vlnu, proto se pokouším synka přesvědčit, že pokud by tyč zatloukl do země, dosáhl by právě efektu kořenů stromu.
„Ty bys jako chtěla zatlouct člověka do země?“ zeptá se rozčíleně.
„Jakého člověka? Mluvil jsi o tyči!“ pokouším se bránit. Smršť jeho slov a rozčilení, která následuje, mne téměř zavalí.
„Tyč je jenom symbol. Tyč je jako strom a strom je jako člověk! Už to chápeš? Stejně jako strom potřebuje své kořeny, aby mohl stát a růst, tak je potřebuje i člověk. Jinak spadne jako ta tyč,“ chrlí ze sebe své myšlenky a než stačím cokoli podotknout, pokračuje: „Každý člověk potřebuje mít kořeny, jinak prostě nemůže normálně existovat. Když nemá kořeny, tak kdykoli se postaví, tak znovu spadne. Rodina jsou ty kořeny. My máme kořeny v tobě a v tátovi a ty je máš v babičce a dědovi, ale protože kořenový systém se rozrůstá, tak máš kořeny naopak i ty v nás.“ Odmlčí se jen na chvíli, kterou potřebuje k nadechnutí a pokračuje: „Já myslím, že každý má na ty kořeny právo. I zlomená větvička může znovu zakořenit, pokud ji nenecháš uschnout. Každé dítě by mělo mít svoje rodiče, kteří ho mají rádi. A pokud o ně přijde, mělo by mít právo mít nové, aby mohlo znovu zakořenit a nespadlo jako ta tyč!“
Zaraženě na něj koukám a přemýšlím nad jeho slovy. Přestože jsem na něj před chvílí byla rozčílená kvůli nějaké malichernosti, mám strašnou chuť ho obejmout. Ale jsem najednou jak paralyzovaná. A protože se okamžitě nechopím slova, svou teorii ještě mírně rozvine:
„Jo, a příště, až na mne budeš chtít křičet, tak si uvědom, že tvůj kořenový systém zpevňuje také svah, z kterého vyrůstáš!“
No, mám pocit, že tentokrát by snad ani sám Freud nepolemizoval!
