Růžová balada

Ač jsem hudebně hluchá, miluji tóny, jež hladí duši. Ač jsem na pohádky dávno stará, pořád doufám ve šťastné konce. A také stále věřím Karlu Plíhalovi, že celej svět je jeden velkej koncert lidských duší. Tak zkusme proto nebýt k sobě hluší!

Růžová balada

Doprostřed naší zahrady

růžové piano postavím.

Ač mé hraní má své vady,

i ptactvo s ním oslovím.

Noty nejsou moje známá,

falešné tóny neslyším,

vrhnu se však do neznáma

a prstoklad si procvičím.

Ti ptáci, zdá se, tuší,

že vzlétnout se pokouším.

Své nadání mi půjčí,

já realitu opouštím.

Ač noty nejsou moje známá,

tu výzvu ptačí vyslyším,

tíživý pocit, že na vše jsem sama,

baladou z růží utiším.