Možná vám to bude připadat banální, ale já se o to zkrátka musím s někým podělit, jinak se z toho asi zblázním. A to by byla věčná škoda nejen pro mne, ale pro lidstvo jako takové. Ještě toho totiž mám v plánu hodně udělat!
Jmenuji se Květoslav. Šílený! Teda ne Květoslav Šílený, ale to jméno je šílené. A jestli jako myslíte, že není, tak bych vám přál, abyste byli kluk a bylo vám osm. Do sedmi jsem to moc neřešil. Máma mi říkala Kvítku a všichni mysleli, že jsem Vítek, to se ještě dalo přežít. Ale nedávno si někdo přečetl na sešitě moje celé jméno – Květoslav Veselý. Od té doby mi nikdo neřekne jinak než Smutný Květák. A já z toho teda smutný jsem, a to jako hodně! A jestli vy byste nebyli, tak byste asi měli navštívit nějakého odborníka přes dětskou duši, aby vám to vysvětlil. Protože jinak byste se mohli dopustit na svých dětech stejného zločinu jako moje matka na mně. A to doufám nechcete! A jestli chcete, tak v tom případě vám prostě asi není pomoci.
Vůbec nechápu, jak někdo, kdo jinak jeví všechny známky nadprůměrné inteligence, může svému dítěti dát tak nehorázné jméno! Už jsem matku podezíral i z toho, že jí můj příchod na svět zkřížil nějaké tajné plány, a ona se mi za to takto pomstila. Ale ona se dušuje, že si mne moc přála, dokonce prý kvůli tomu běhala po doktorech, abych se vůbec mohl narodit. Tak já vám nevím!
Tuhle jsem si přečetl na internetu nějaký článek, kde psali, že se prý někdy stane, že se ženám po porodu zblázní hormony a ony pak dělají šílené věci. Laktační psychóza se to jmenuje. Máma prý jméno do formuláře psala až po porodu, tak myslím, že by to mohlo být ono. Nebo snad náhlé pomatení mysli z toho, jak dokonalé dítě se jí narodilo. Možná z toho šoku začala trpět květomluvou.
Teď mne napadlo, že to asi bude to ono. Nejsem si sice pořád úplně jistý, ale tuto hypotézu by potvrzovalo i jméno, které dala mé sestře. Rosalie! Také pěkný opruz (to slovo nemám rád, ale tady se vážně hodí), ale ne tak strašný jako Květoslav. Ale ona asi Růžena - tak jí říkám, když se chová jak malá – nebyla tak dokonalý novorozenec jako já. Možná by stálo za to, napsat nějakou studii o vzniku květomluvy v poporodním deliriu a o jejím vlivu na psychický vývoj dítěte. Pokud se toho nikdo neujme, asi to udělám já. I když jsem stále ještě úplně nevyloučil, že by mohlo jít o tu laktační psychózu. Ale jedno z toho to být musí, protože ona je máma jinak vážně hodně chytrá!
Donedávna jsem si dokonce myslel, že ví úplně všechno. Že se jí to v hlavě pomotalo jen ohledně těch jmen. Ale když jsem s ní chtěl prokonzultovat něco ohledně zakřivení časoprostoru, pochopil jsem, že úplně všechno tedy neví. Ale to bych jí odpustil, protože fakt ví spoustu věcí. Dokonce i některé, které ani já sám nevím. Ale to jméno, to jí fakt odpustit nemůžu!
Kdyby si aspoň byla ochotná připustit svou chybu, ale ona si trvá na svém. Snažil jsem se jí vysvětlit, že pokud nechce mou psychiku úplně deformovat a mne tím na celý život poznamenat, nechá mne přejmenovat. Ale je v tom zatvrzelá. Prý, že je to krásné jméno, a co že se mi na něm nelíbí. Tak jsem jí to teda celé řekl. Jak to mám ve škole, že se mi všichni posmívají a říkají mi Smutný Květák. Dokonce jsem jí řekl i ty nechutné veršíky, které vymyslel Bořivoj Šourek, a teď je na mne volá celá třída.
Ty náš Smutný Květáku,
my tě máme na háku,
čumíš jako blbeček
na krtečkův kopeček.
Máma se smála, jako by jí přeskočilo, a říkala, že za pár let si kvůli jménu budou všichni utahovat spíš z Bořivoje Šourka. Řekl, jsem jí, že si to tedy nemyslím, protože to zní tak mužně, zatímco Květoslav Veselý zní dost zženštěle. Pak se mne ještě zeptala, jak bych se tedy chtěl jmenovat. Málem jsem jí radostí skočil kolem krku, protože jsem nabyl dojmu, že konečně pochopila, že mé jméno je opravdu potřeba bezpodmínečně nutně změnit. Vysvětlil jsem jí, že asi každé jméno by bylo lepší než to, které mi dala, ale že bych preferoval nějaké neutrální jméno, jako je třeba Agaton, Ferdinand nebo Quido.
Velmi mne rozhněvalo, že se znovu začala smát. Řekla mi, že mé jméno je krásné takové, jaké je, a že se ke mně hodí. Že prý je stejně dokonalé jako já, že jsem její dokonalý Kvíteček a ty děti že se mi smějí proto, že jsou hloupé. To si tedy nemyslím, protože je statisticky téměř nemožné, aby byli všichni mí spolužáci hloupí.
Asi to bude opravdu tou květomluvou. Myslím, že bych měl jednodušší život, kdybych se nenarodil tak dokonalý, určitě by mi pak bývala nedala tak hloupé jméno!
No nic, no, své jsem řekl a teď se vrhnu na tu studii.
Úryvek z rodinného čtení do ouška
