Past na zloděje

To nás takhle jednou v noci vyloupili. Zatímco my jsme si v klidu chrupkali v patře, po přízemí se proháněl lupič. Ráno mne probudí strašná zima, venku je asi mínus deset a dveře domu dokořán. Ve dveřích sedí naše kotě, drkotá zuby a vypadá ustrašeně…

Vzhledem k tomu, že mi to po probuzení zpravidla pomaleji spíná, chvíli trvá, než mi dojde, co že se to stalo. Dokonce chvíli přemýšlím nad tím, jak se asi podařilo kocourovi ty dveře otevřít. No, vlastně asi ještě pořád napůl spím. Zavírám dveře a jdu si uvařit kávu, když vtom se dočista probudím. Kde je počítač, kabelka, mobil? Najednou se rozklepu, vracím se ke dveřím a mé obavy rostou. Uf! Auto stojí před domem a klíčky od něj jsou na okně, aspoň že tak. Volám policii a kamarádku, budím děti, kluka vezu do školy, holku dnes do školky nedám… Později zjišťuji, že zloděj si mimo jiné odemkl auto, odnesl z něj pouzdro s doklady, auto zamkl a klíčky vrátil na okno.

Když dorazí policie, už pijeme s kamarádkou kávu a vlastně se snažíme uklidňovat navzájem. Dochází nám, co vše se mohlo stát, kdyby se třeba některé z dětí probudilo a lupiče vyrušilo. Obě žijeme s dětmi samy, ona žije se svou dcerkou a já se svými malými čertíky. Začíná to na mne doléhat, nemám se komu schoulit do náručí, není tu taťka, který by řekl, neblázni, já vás ochráním…

„Neblázni, já nás ochráním,“ pronese náš prvňáček, když jej vyzvedávám z družiny a on vidí, že jsem stále ještě dost rozrušená.

„Uděláme s Julkou past na zloděje, to budeš čubrnět!“ uklidňuje mne Kristianek a život se pomalu začíná vracet do svých zaběhnutých kolejí. To ještě netuším, jak moc budu čubrnět!

Večer uléhám s obavami, ale děti jsou evidentně klidné. Aspoň, že tak, říkám si a mou otupělou mysl nezbystří ani to, že ukládání probíhá mimořádně bez jakýchkoli problémů. Jsem z toho dne strašně unavená, tak usínám nezvykle brzy, evidentně dřív než děti.

Zvoní budík. Zamáčknu jej a snažím se vstát tak, abych nevzbudila Julku. Pokládám nohu na zem a…

„Au, auuuuuu,“ zařvu jako tur. Přísahám, že to, co mi teď visí z nohy, večer u mé postele neleželo! Prkýnko s narafičeným hřebíkem je pevně spojeno s mým chodidlem, které onen hřebík probodl téměř naskrz. Vyrvu tu věc z nohy a s hlasitým nadáváním se šinu do koupelny, krev zatím proudem stéká na světlý koberec. Doskáču po jedné noze k vaně a pustím si na svou bolístku vodu s očekáváním úlevy.

„Au, to néééééé!!!!“ ozve se z mých úst snad ještě hlasitěji než před chvílí. Noha je rudá téměř až ke kolenu, dochází mi, že moji miláčkové přenastavili bojler na sto stupňů. Ale musím uznat, že krvácení se tou horkou vodou zastavilo v podstatě okamžitě.

Belhám se po schodech dolů, když tu najednou letím. Při mém letu trhám nitě důmyslně natažené křížem krážem po celém domě ve stylu laserového bludiště… Ležím pod schody se svou propíchnutou a opařenou nožkou, s rozbitým nosem a pochroumaným celým člověkem a přemýšlím, jak jim to vrátím. Julka s Kristíkem stojí na schodech a culí se od ucha k uchu.

„Musíš uznat, že ta past na zloděje byla dokonalá! Nemůžu za to, že ses do ní lapila ty,“ zahlásí vesele Kristian a já nevím, zda mám plakat, nebo se smát.