O autoritách aneb Skořepová je na straně 103
Ačkoli… S odstupem času jsem nabyla přesvědčení, že o některých si to ve skrytu duše i mysleli a jen vrozená slušnost jim nedovolovala toto označení vyslovit nahlas. Třeba právě o té, která poté, co v učebnici přírodopisu jistého žáka našla lísteček s nápisem „Skořepová je na straně 103“, požadovala jeho exemplární potrestání a na pedagogické radě se dožadovala dvojky z chování pro tohoto nešťastníka.
Pro mne osobně bylo fatální už zjištění, že učitel či učitelka nemusí mít vždy pravdu, že se může nejen mýlit, ale dokonce hluboce mýlit. Stalo se to na prvním stupni základní školy, když mi maminka vysvětlovala, že mám v domácím úkolu chybu, protože není vejce bez vejcete, ale vejce bez vejce. Chtělo se mi tehdy plakat, když jsem se měla přiklonit buď k pravdě své bohyně matky, či polobohyně učitelky. Mé zápisky jasně deklarovaly, že správně je vejce bez vejcete… Navíc, maminka sice byla světlem mého života, ale již několikrát jsem ji předtím přistihla, že něco neví – třeba kolik je hodin, nebo jaké bude počasí… Ale na druhou stranu, maminka, pokud něco nevěděla, tak řekla, že neví. Přeci by mi teď netvrdila, že ví něco, co neví… No, nakonec jsem se nechala přesvědčit, nejen o tom, že pravda je na straně maminky, ale i o tom, že tuto skutečnost je potřeba nějakým taktním způsobem sdělit paní učitelce. Zdánlivá maličkost, nicméně já jsem se se zjištěním, že svět není tak, jak má být, docela dlouho vyrovnávala.
Už proto, abych předešla takovému zklamání u svých dětí (a také proto, že sama jsem učitelka, tudíž bych pro ně mohla být tuplovanou autoritou), jim od mala vštěpuji, že nikdo není neomylný a každý má právo mít někdy špatnou náladu. A také to, že autoritu je třeba poslouchat, nikoli však slepě poslouchat – pokud s názorem oné autority nesouhlasíme, je namístě svůj nesouhlas jasně, zřetelně, zároveň však slušně formulovat. A odmyslím-li skutečnost, že mně osobně zpravidla mé děti skáčou po hlavě, musím říci, že k autoritám obecně si podle mne nalezly velmi vřelý vztah. Svých učitelek si váží, některé z nich přímo zbožňují a drobné omyly jim bez problémů odpouštějí. I když, všechno je asi jednou poprvé…
Když jsem vyzvedávala svého synka ze školy, vyslechla jsem si rozhovor mezi ním, spolužákem a spolužákovou maminkou.
„Kašli na ni, je to nerudná bába,“ pronesla spolužákova maminka ke svému synovi.
Do toho se vložil s absolutně vážným výrazem ten můj: „To nemůžete říkat, že je to nerudná bába! Za to nemůže, že je stará, také jednou budete! Každý má právo se někdy rozčilovat.“
Spolužák se jal bránit svou maminku a obořil se na Kristíka: „Zajímavý, že úplně nejvíc jsi ji vytočil právě ty!“
„Ona má právo se rozčilovat, já mám právo vyjádřit svůj názor!“ ukončil debatu Kristian.
Zajímalo mne, o co že to vlastně šlo. Prý o novou vychovatelku, která je vodí ze třídy na oběd a pak do družiny.
„Ona mi zakázala, abych si došel na záchod a ostatním taky. Normálně jsem si donesl na stůl tác s obědem a chtěl jsem se dojít vyčůrat, jako to vždycky dělám, a ona řekla, že nesmím. Tak jsem jí řekl, že já znám svá práva a že uspokojení základních potřeb k nim patří, a na ten záchod jsem si došel. Když jsem šel já, tak šli i ostatní, no a ona nás pak honila, že už máme jít, když jsme ještě neměli dojedeno,“ popisoval mi naprosto věcně můj syn situaci.
„A poslechl jsi ji?“ zeptala jsem se, ačkoli už jsem předem znala odpověď.
„Ne, řekl jsem jí, že jsi ten oběd zaplatila, tak je mé nezadatelné právo si ho dojíst. Ona mi řekla, že její právo je, abychom ji poslouchali. To ale nemá pravdu, protože svoboda člověka končí tam, kde začíná omezovat svobodu druhého, tak jsem jí to řekl. Vůbec nechápu, proč ji to tak rozčílilo!“ skončil s vyprávěním Kristík.
Pokusila jsem se mu vysvětlit, že má sice právo dojíst si svůj oběd, ale že by se s ním neměl zbytečně loudat, protože to pak zdržuje všechny, a že paní vychovatelka je určitě hodná paní, jen třeba neměla zrovna dobrou náladu. Chvíli se zdráhal, ale nakonec se zdálo, že je ochoten nad tím uvažovat.
Proto mne druhý den překvapilo, když přišel s tím, že maminka toho spolužáka měla pravdu.
„V čem měla pravdu?“ ptám se ho.
„Že je to nerudná baba!“ pronese Kristík a třese se mu hlas.
„Kristík kvůli ní brečel,“ vloží se do toho jeho sestřička Julča. „Všichni se mu kvůli ní smějou.“
„Proč se ti smějí? Co se stalo? Ty jsi něco provedl?“ vyzvídám opatrně, protože vidím, že ani teď nemá daleko k pláči.
„Ona mi řekla, že nemluvím normálně, ale jako děd Vševěd, že mám mluvit jako dítě. A oni mi teď všichni říkají děd Vševěd a posmívají se mi, že nejsem normální,“ štká mé dítko a já cítím, že je z toho skutečně nešťastné.
Chlácholím ho a snažím se mu vysvětlit, že přeci není nic špatného na tom, že mluví tak, jak mluví, pokud přitom nikoho neuráží. Ale uvnitř mne křičí mé ochranitelské já.
Moje poslušné ptáčátko kvůli někomu pláče a není to kvůli jiným dětem, ale kvůli vychovatelce? Jak je to možné?
Nahlas to nevyslovím, ale v duchu si myslím něco o straně 103!
Koutková Helena
První láska
Se na to můžu vykašlat, stejně to nikdo neocení, pomyslela si Bětka a s pohledem do slunce, které už začínalo nabírat na síle, zastavila sekačku. Už je zase na všechno sama.
Koutková Helena
Možná jim shořela láska
Stála tam s očima upřenýma k ohni, působila naprosto vyrovnaně. Jakoby se jí to všechno vzrušení kolem absolutně nedotýkalo, jako by ji pohled do plamene uklidňoval. Z její tváře nebylo krom klidu možné vyčíst vůbec nic.
Koutková Helena
Když já jsem toho ještě tolik slíbil
Hledím na zamračené nebe a nervózně přecházím tam a zpět. Stále se mi vrací neodbytná myšlenka, že bych si s tebou měla promluvit, ale ty tu nejsi. Mám nutkání zvednout telefon a alespoň ti zavolat, ale vím, že mi to nezvedneš.
Koutková Helena
Hele, svez mě na tom vozíku
Stává se vám někdy, že máte den, který stojí za starou belu, vy se mračíte, až jste protivní sami sobě, a najednou se stane něco vcelku obyčejného, ale vlastně je to natolik neobyčejné, že se pak nemůžete přestat usmívat?
Koutková Helena
A jak myslíš, že bude tahle nádhera vypadat, až jí bude pětatřicet?
Procházím úzkou uličkou obchodu a snažím se vzpomenout si, pro co že jsem to vlastně přišla, když tu najednou upoutá moji pozornost rytmický klapot podpatků. Zní to, jako by někdo stepoval.
Další články autora |
Nahá umělkyně za zvuků techna házela před dětmi hlínou. Už to řeší policie
Policie prošetřuje vystoupení, ke kterému došlo na Akademii výtvarných umění (AVU). Umělkyně a...
Stovky amerických obrněnců se v řádu dnů nepozorovaně přemístily do Česka
Několik set vozidel americké armády včetně obrněnců Bradley nebo transportérů M113 se objevilo ve...
Německo je otřeseno. Přišel brutální útok na politika, pak následoval další
Na lídra kandidátky německé sociální demokracie (SPD) v Sasku do evropských voleb Matthiase Eckeho...
Auto vyjelo z vozovky a srazilo tři lidi. Žena zemřela, dvě vnučky jsou zraněné
Osobní auto srazilo dnes odpoledne v Čáslavicích na Třebíčsku ženu a dvě děti. Žena srážku...
Vyváděla strašné věci. Zahradil označil Jourovou za nejhorší z eurokomisařů
Premium Když Česko vstoupilo 1. května do Evropské unie, byl tam matador ODS Jan Zahradil kooptován...
Záchranka na maratonu ošetřila 13 běžců po kolapsu, do nemocnice nemusel žádný
Záchranáři na Pražském mezinárodním maratonu ošetřili dosud 13 běžců, vesměs po kolapsu....
Al-Džazíra končí v Izraeli. Hrozba pro bezpečnost, shodla se vláda
Izraelská vláda jednomyslně schválila ukončení činnosti katarské televizní sítě Al-Džazíra v zemi....
Putinova inaugurace bez Česka. Vláda odvolala velvyslance, řekl Lipavský
Vláda odvolala českého velvyslance v Rusku Vítězslava Pivoňku, řekl v neděli v diskusním pořadu...
Malostranský zápisník: Když nevíš, kudy kam, majzni soka Putinem!
Premium Jak odvrátit pozornost od kočkopsího tandemu Vondra-Niedermayer? Kdo zase znásilnil českého...
- Počet článků 98
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 1782x