O víkendu mi to zrovna moc nemyslí. Ne že by můj mozek během týdne pracoval zrovna na plné obrátky, ale v pátek večer se zkrátka přepne do zcela úsporného režimu a v něm zůstává až do nedělního večera. Uznávám, že ode mne nebylo fér, že jsem tuto skutečnost zatajila před svým zaměstnavatelem, a důsledky tohoto mého neuváženého počínání tudíž odnáším nejen já sama, ale i moji studenti.
V sobotu ráno, ve fázi absolutního útlumu, vklouznu do kozaček na zhruba šesticentimetrovém podpatku a vyrážím vzdělávat dálkové studenty. To, že mne čeká deset hodin vestoje (vsedě totiž přednášet neumím), mi nedochází a snažím se zhluboka dýchat, abych alespoň částečně okysličila své mozkové buňky.
Snažím se, aby studenti můj deficit neodhalili, a prvních šest hodin se tudíž vydržím tvářit, že jsem skutečně moudrá. Zhruba při páté hodině už sice trpím jako zvíře, pro bolest nohou je pro mne stále obtížnější soustředit se na to, aby můj výklad měl patřičnou úroveň, ale stavím se k tomu pragmaticky. Když už neokouzlím myšlenkami, alespoň u toho budu slušně vypadat.
Poslední čtyři hodiny, po které mám přednášet základy psychologie, se můj útlum, ačkoli se to zdá býti nemožné, ještě prohloubí.
„U jakého tématu jsme skončili?“ ptám se proto studentů ihned v úvodu přednášky. Studenti svorně odpovídají, že jsme naposledy probírali typologii osobnosti. Mám mlhavé podezření, že jsem naposledy přednášela o experimentu v sociální psychologii, ale jistá si tím v tom okamžiku nejsem. Poté, co spustím prezentaci, se pro jistotu ještě dvakrát zeptám, zda jsme toto téma skutečně neprobírali. Dostane se mi ujištění, že nikoli. Tak to jsem to asi přednášela u denních studentů.
Dobrá tedy, sbírám poslední své síly a začínám přednášet. Experiment v sociální psychologii je téma velmi zajímavé, a protože chci, aby jej za zajímavé považovali i studenti, snažím se přednášku zpestřit různými příklady a praktickými cvičeními, jejichž cílem je především zbystření pozornosti. Relativně dlouho se věnuji experimentům zkoumajícím difuzi odpovědnosti, k níž dochází tehdy, je-li krizové situaci přítomno více lidí. Při difuzi odpovědnosti se ani jediná osoba necítí zodpovědná za vyřešení takové situace. Právě přítomnost dalších lidí totiž vede k předpokladu, že zakročí nebo již zakročil někdo jiný. Jednotlivec se tudíž necítí být zodpovědný za svoje jednání či nejednání.
Přibližně po hodině výkladu se dostáváme k jisté hře, která je zároveň takovým psychologickým experimentem, a já vybízím studenty, že si tuto hru zahrajeme.
V té chvíli si všimnu, že si studenti něco mezi sebou šuškají, když tu se jeden z nich ozve: „Můžeme se Vám k něčemu přiznat? My už jsme toto téma probírali.“
Paráda, mám pocit, že mne budou muset vynést. „Kdy jste na to přišli?“ ptám se a snažím se situaci rozdýchat. Podle odpovědí zjistím, že někteří si toho všimli již při druhém slajdu, někteří tak při čtvrtém, ale nejpozději v momentě, kdy jsem začala vyprávět o Stanfordském experimentu (tedy zhruba po deseti minutách) už si tím byli jistí všichni.
Snažím se tvářit rozčíleně, ale moc mi to nejde. Spíš se bavím na svůj vlastní účet.
„Tak jsme si aspoň vyzkoušeli difuzi odpovědnosti v praxi,“ konejší studenti mé hrané rozhořčení nad jejich počínáním. Zbytek přednášky, který musím z pochopitelných důvodů trochu urychlit, už probíhá bez dalších karambolů. Loučím se slovy, že tohle radši nebudu vyprávět svému synovi, a už se těším, až se budu moct natáhnout.
Okamžitě po příchodu domů zouvám boty a belhám se na gauč.
„No jo, pro krásu se musí trpět,“ směje se mé pajdavé chůzi můj synek a dožaduje se informace, jaký jsem měla den. A já, ačkoli jsem se zařekla, že to neudělám, mu celou story převyprávím. Tváří se velmi pobaveně a poté, co mi vysvětlí, že kdybych se ho zeptala, tak by mi řekl, že tohle téma jsem už jednou učila, nasadí vážný tón a zeptá se mne: „A nepřemýšlela jsi nad tím, že by ses s tím měla někde léčit?“
