Na lavičce před domovem důchodců

…až zšedne blond vlásek z klubíčka mých lásek, pak budu ti vyprávět příběh, který nechceš slyšet...

Jestliže vyčkáš,

tak já se ti zjevím,

jen si to musíš vážně hodně přát.

Přesný čas znám,

jen rok ještě nevím,

své přání vyslov aspoň tisíckrát.

To šeptals jí ve snech,

když ztrácela víru,

že ona stále má hodnotu zlata.

Tak tu teď sedí

a obrovskou díru

stříbrným vlasem na své duši látá.

Po stotisícprvé

vysloví své přání,

stříbřitý koberec z těch přání utkala.

Že po něm přicházíš,

to vidět jí brání

zlomené srdce, které už rozdala.

Slíbils jí setkání,

tak drž slovo chlapa,

stačí, když před ni předstoupíš.

Ten střípek srdce

po lásce lapá,

tak na malý okamžik povznes ji výš.