Mužský element ve školství aneb Panu učiteli s láskou

O tom, že je v českém školství přefeminizováno, asi není pochyb. Nejmarkantnější je tato skutečnost na základních školách, přitom právě tam je mužský element velmi žádoucí. V dnešní době, kdy už každé páté dítě žije v neúplné domácnosti, se totiž pro řadu z nich stává až do doby dospívání jediným mužským vzorem školník nebo policista řídící dopravu před školou.

O tom, jak je těžké získat do školy kvalitního učitele a ještě ho tam udržet déle než rok, by mohli ředitelé škol vyprávět. Jako základní příčina nedostatku mužů učitelů je zpravidla uváděno nízké platové ohodnocení ve srovnání s jinými obory. Tento faktor je v každém případě významný, ovšem je třeba si uvědomit, že není jediný. Významné je totiž i vnímání učitelské profese širokou veřejností. Vždyť kdo se nesetkal s tvrzením, že, kdo umí, umí, kdo neumí, učí.

Ve skutečnosti být dobrým učitelem není nic snadného. Nestačí vědět a znát, je potřeba umět předat, dokázat motivovat, hledat cestu k souznění s leckdy spletitou dětskou dušičkou. Chlap, který toto dokáže, je pro mne borec, který si zaslouží ocenění nejen finanční, ale i společenské.

Já jsem ve svém životě na takového chlapa štěstí měla a vzpomněla jsem si na něj zrovna včera, když na mne mrkl na facebooku jeho obličej. Okamžitě jsem začala hledat, zda je to skutečně on, už na té základní škole jsem jej totiž vnímala jako staršího pána. Ale ano, přesto je do dneška velmi aktivní a angažuje se v řadě sportovních a společenských akcí.

Když se stal ve čtvrté třídě naším třídním učitelem, okamžitě si získal respekt celé třídy. Učil nás na matiku a fyziku a my jsme mu doslova viseli na rtech, když vysvětloval látku. Nepotřeboval zvedat hlas, stačilo mu zvednout obočí, ale když už zakřičel, otřásla se škola v základech, a my jsme věděli, že je něco hodně špatně. Jeho oblíbené oslovení směrem k nám bylo „blbci, tupci, omezenci“. A my jsme ho milovali! Neměl problém napálit mi třeba na vysvědčení trojku z matematiky, ačkoli jsem byla druhá v krajském kole matematické olympiády. A mne ani mé rodiče by ani na okamžik nenapadlo považovat to za nespravedlivé. Věděla jsem, že je to proto, že jsem tak trochu flink, a že jeho snahou je přimět mne k vyšší aktivitě. Jezdil s námi na výlety a věnoval nám spoustu svého času. Byl a věřím, že stále je, člověkem s drsnou slupkou a křehkou duší a myslím, že i díky němu jsem se dala na pedagogickou dráhu. Vždycky jsem si přála být stejně dobrým pedagogem, jako byl on – dokázat jen zvednout obočí a získat si pozornost, probouzet ve svých žácích a studentech kladný vztah k předmětu i vzdělání jako takovému.

Na srazu po dvaceti letech od školy nás všechny poznal a pamatoval si různé historky, které jsme společně prožili. A to i přesto, že mu za ta léta prošly „pod rukama“ možná tisíce žáků…

Takže za mne: „Kdo umí, umí!“ Bez jakéhokoli dodatku. Snad jedině: „Panu učiteli s láskou!“