Mrtvá

Díval se na ni jako na královnu, říkal jí moje křehká dáma. Když vstoupila do toho baru, nevěděla, co tam vůbec dělá, přistoupil k ní a usmál se na ni, jako by na ni už dávno čekal. Nikdy ho neviděla, ale šel přímo k ní. Také si ho okamžitě všimla. Byl zajímavý, husté tmavé vlasy, pronikavý pohled… mladý vysoký šarmantní muž. Přistoupil k ní a začali spolu tančit. Když po chvíli dostala žízeň, šel s ní k baru. Stáli tam a pili sodovku, alkoholu už dnes vypila až moc. Nechápala, že si mezi všemi vybral právě ji, ale vybral. Tvrdil, že je nádherná, jak moc toužila něco takového slyšet. Tak proč jí to bylo najednou jedno? Za celou dobu, co tam tak stáli, z ní nespustil oči. Říkal jí, že vypadá jako éterická bytost z jiného světa, „Ty nemůžeš být odsud,“ stále jí opakoval. Smála se, nic neříkala. Něžně ji hladil po vlasech a po tváři a ona to vše nechápala. Jak dlouho toužila, aby ji zas někdo jen tak hladil a usmíval se při tom na ni, ani si nevzpomínala, kdy to zažila naposledy. Nechápala, co tam vlastně dělá, vždyť ona tam nemá být. Nemá, nemá, nemá!!! Ale kde má?

Najednou jí to všechno došlo. Pochopila, proč říká, že není odsud, proč mu připadá éterická. Nebyla odsud, byla z jiného světa, z druhého břehu. Teď si tím najednou byla naprosto jistá, byla mrtvá. Ale co pak dělá v tom baru? Kde se tam vzala? Takhle si posmrtný život nepředstavovala. Bylo to peklo? Nevěděla, ale nebe určitě ne, to věděla. Má co chtěla, teda nechtěla, ale sama si to zavinila.

Najednou se jí udělalo špatně, ne z alkoholu (i když po tom, co vypila, by nebylo divu), udělalo se jí špatně z ní samotné. „Promiň,“ řekla mu a odešla. Snad si myslel, že si šla jen odskočit a ještě se vrátí. Neví, jak dlouho tam na ni čekal, a už se to nikdy nedozví. Jde, jak nejrychleji dokáže. Ale kam? Netuší. Jde, utíká. Už je na čerstvém vzduchu a najednou si všimne, že mává na taxíka. „Kam to bude?“ bezmyšlenkovitě nadiktuje adresu domů. Ničemu nerozumí. Proč to říká? Vždyť ona nemá domov, je mrtvá!

Letmo se podívá na hodiny v taxíku a zjistí, že je pět ráno. Uvědomí si, že tam s ním stála aspoň tři hodiny. Ani neví, jak se jmenuje. Možná jí to řekl, ale ona to nevnímala. „Po smrti je asi čas hodně relativní,“ řekne si.

Taxi zastaví před jejich domem. Vystoupí, neví sice jak a proč, ale vystoupí.

Je mrtvá, umřela. Umírala sice už dříve, ale tentokrát se jí to povedlo. Bylo to konečné, smrt, prázdnota. Hnus! Žádné smíření, žádné světlo na konci tunelu, prostě konec. Nechtěla být mrtvá!

Okamžiky před smrtí

Pláče, pláče, pláče… „Maminto neplač,“ ozve se vedle ní. Její malá holčička na ni smutně kouká, objímá ji a hladí. „Pomiň, já jsem netěla ti ubížit, mám tě láda. Posím neplač.“ Teď už brečí jak želva, neví, jak své holčičce vysvětlit, že ona za nic nemůže. Ještěže kluk je ve školce, netuší, jak by to zvládla. Celý večer volal, že chce tatínka, zlobil se na ni, moc se na ni zlobil. „Kdo se mi o ně postará?“ uvažuje, má tíživý pocit, že tohle prostě nemůže přežít. Jestli ano, stejně nedokáže být správná maminka. Ne nedokáže to. Najednou má pocit, že čas se neskutečně vleče. Už několik nocí v podstatě nezamhouřila oko, na jídlo nemohla ani pomyslet a dny byly neskutečně dlouhé. Tu dobu mezi povinnostmi, které ji zatím udržovaly při životě, potřebovala něčím vyplnit. Oblékla holku a vyrazila do nákupního centra. Jen tak bloumala a koukala kolem sebe, nic ji nezajímalo, nic ji netěšilo. Nechtěla nic koupit, jen si přála nějak zabít čas. Nemohla dělat nic smysluplného, protože jejímu životu prostě smysl chyběl. Zavolala kamarádce. Hned přijela, daly si kávu, vyslechla ji, dělala si o ni starosti, ale pomoct jí nemohla. Pomoct si musí sama. Věděla to, jen nevěděla jak.

Ještě projde pár obchodů, než se vrátí do toho domu, který býval jejím domovem. Holka poslušně ťapá za ní. Její oči se zastaví na pěkné pánské košili. „Ta by MU slušela,“ pomyslí si, ale hned se zarazí a začne opět usedavě plakat. Lidé ji pozorují, někteří ji nejspíš litují, jiní si myslí cosi o bláznivé ženské. Žádný ON už přece není. Bolí to, bože, jak moc to bolí.

„Maminto, neplatej,“ slyší jakoby zdáli. Ten hlas však přichází z těsné blízkosti. Dvouleté dítě konejší svou matku, která se zdá být k neutišení. Hučí jí v hlavě, svět se rozpadá, ona se rozpadá… „To přeci musí někdy skončit,“ uvažuje. Ta bolest jí připadá nesnesitelná, chce najít cestu od té bolesti, ale neví, kde hledat. Obejme svou dceru, silně ji přitiskne k sobě. Pokouší se dýchat ve stejném rytmu jako ona. Cítí, že se zklidňuje. Sebere poslední síly a odchází. Holčička, která jindy běhá po všech čertech, se od ní nehne na krok. „Pojď maminto, pojedem domů,“ řekne s takovou naléhavostí v hlase, jakou by od tak malého dítěte sotvakdo čekal.

Neměla ráda zasněžené silnice. Ačkoli řídila už víc než deset let, na sněhu se stále bála. Teď jí to ale bylo fuk, posadila holku do auta, připoutala ji a vyrazila. Jela po paměti, nepřemýšlela, cestu ani sníh pod koly auta vůbec nevnímala…

Umírání

Nenáviděla ho, chtěla mu říct, ať vypadne. Nemohla mu říct, ať vypadne, milovala ho. Všechno se v ní pralo, soupeřily spolu snad všechny buňky jejího těla. Hroutila se, rozpadala. Tolik toužila, aby ji zase miloval. Věděla, že nemá cenu ho prosit, přesto ho prosila. Prosila ho každým svým pohledem, který mu věnovala. Neprosila, aby zůstal, prosila, aby ji miloval. To už věděla, že se zabíjí. Nechtěla ho prosit, cítila, že tím ztrácí sama sebe. Nechápala, že mohl zapomenout… Je možné, že v něm nezůstaly žádné hezké vzpomínky? Věděla, že ji miloval, ale on už to asi nevěděl. Toužila po jeho pozornosti, po jeho dotecích. Právě teď se jí vybavovaly ty relativně vzácné hezké okamžiky, kdy cítila, že je spokojený, že ji miluje, a pro které s ním dokázala být šťastná…

Smrt

Taxi zastaví před jejich domem. Vystoupí, neví sice jak a proč, ale vystoupí. Odemyká dveře toho domu, ON už tam není a ona je mrtvá… Chtěla být šťastná, ale byla mrtvá. Mrtví nemají právo být šťastní, mrtví nemají žádná práva! Alespoň si to myslí.

Venku už se rozednívá, celou noc nespala, ale lehnout si nepůjde. Mrtví přeci nespí! Alespoň si to myslí. Ale jak to, že myslí? Mrtví přeci nemyslí. Napíná plátno. Jak dlouho už nemalovala? Míchá barvy a přemýšlí, jakou barvu má asi posmrtný život… Pokouší se namíchat růžovou. Nedaří se jí to, stále z toho vychází spíš šedivá… Ale třeba se to jednou povede. Musí!!!