Stála tam s očima upřenýma k ohni, působila naprosto vyrovnaně. Jakoby se jí to všechno vzrušení kolem absolutně nedotýkalo, jako by ji pohled do plamene uklidňoval. Z její tváře nebylo krom klidu možné vyčíst vůbec nic.
Už dávno si odvykla dávat najevo své emoce. Slzy jí došly už před lety a k úsměvu měla důvod čím dál tím méně často. Občas jí cloumal vztek, ale i ten se snažila skrývat. Pocity, které v ní ten oheň vyvolal, ji překvapily.
Snad s sebou bral všechnu tu zášť, kterou v sobě už dlouho vzájemně přiživovali. Zvláštní, že právě teď si na něj vzpomněla. Poprvé po několika letech nemyslela na to špatné, co si provedli. Najednou v něm neviděla vyvrhele, který opustil rodinu a šel za svým štěstím. V duchu si přehrávala den, kdy spolu jeli koupit auto. Vybrali si takové, aby se do něj pohodlně vešla celá jejich velká rodina, hodně totiž cestovali. Ty jo, to byly děti ještě malé. Společně pověsili na zrcátko malou veverku pro štěstí a vydali se na výlet. Zezadu se tehdy ozývaly dokola různé písničky, ta nejmladší do toho poplakávala a on zpíval s dětmi. Při každé možné příležitosti se otočil k ní, pohladil ji po ruce a se slovy „Lásko!“ nebo „Miláčku“ se na ni něžně usmál. Často ji hladil. Často ji tak oslovoval. Tehdy to byla ještě opravdová láska. Ne spalující vášeň, ale láska, která hřeje. Bože, tak příjemně hřála…
Kam se poděla, proč najednou přestala hřát a začala bolet? Kam zmizela? A může vůbec láska zmizet? Přemýšlela a vnímala tu záři ohně, když jí to došlo. Malinko, téměř nepozorovatelně, se usmála. Ona nezmizela, ona…
Vtom ucítila na svém rameni něčí dotyk. Otočila se a uviděla pohledného sympatického muže. Někoho jí strašně připomínal. Už ví, vypadá skoro jako její syn. Ten teď určitě ještě šprtá na maturitu, aby jí co nevidět vyletěl z hnízda. Musí si ho ještě užít a holky taky! Při vzpomínce na děti se široce usmála.
„Tušíte, co se tu děje?“ zeptal se jí hladivým hlasem.
„Mhm,“ řekla potichounku s úsměvem, „nejspíš nám shořela láska.“
Oheň, k němuž upírala svůj zrak, pomalu dohasínal.
Právě tou dobou už se na internetu v černé kronice začaly objevovat zprávy o tom, že na dálnici vyšlehly z vozidla plameny. Čtenář se mohl dočíst, že při požáru nebyl nikdo zraněn, auto však bude na odpis.
„Hoří vám auto!“ snažil se jí vysvětlit.
„Už shořelo,“ špitla stále ještě s tím nepochopitelným úsměvem na tváři.
„Máte ho pojištěné?“
„Nemám, pojistku jsem v lednu zrušila,“ odpověděla, aniž by na ní bylo znát jakékoli rozrušení.
„Vy asi opravdu nechápete, co se stalo. Vám to nejspíš ještě nedošlo,“ řekl vlídně a patrně se domníval, že je v šoku.
„Máte děti?“ zeptala se. Když se na ní jen zmateně podíval, dodala: „Já mám tři krásné zdravé děti, a ty mají živou a zdravou matku!“
Už dlouho se neusmívala!
Oheň už byl uhašený, tak se šla podívat blíž k vozu. Viděla tu spoušť, ale stále byla tak klidná. Najednou její zrak spočinul na zcela ohořelé veverce pro štěstí. Vtom se rozplakala.
Už dlouho neplakala!
Možná jí teprve teď plně došlo, co se stalo. Možná se jen vyvalily všechny ty dlouho potlačované emoce. Možná to byly slzy štěstí…
A možná to bylo všechno jinak.
https://www.novinky.cz/krimi/505272-z-volva-na-d1-vyslehly-plameny.html
