Mami, tak jsem si našel kamaráda

S těmito slovy mi radostně skočil kolem krku můj synek po návratu ze školního výletu. Zdánlivě banální skutečnost, která je pro většinu dětí tak nějak samozřejmá, představovala pro mé dítě naprosto nové zjištění. Zjištění přímo epochální – že na světě existuje někdo, s kým si může rozumně popovídat, a není to dospělý.

„Mám si s ním o čem povídat, je s ním zábava a je to kluk!“ hlásí mi Kristian rozjařeně.

 Ačkoli se totiž prcek jeví jako samotář, jeho touha najít si kamaráda, s nímž si bude rozumět, je tím větší, čím méně se mu to daří. A ono se mu to dosud nedařilo vlastně prakticky vůbec. Má sice několik obdivovatelek, většinou starších dívek, které dokážou poslouchat jeho přemoudřelé monology, ovšem s kluky to má poněkud těžší. I když se bez větších problémů dokáže zapojit do běžných klučičích her, zvláštní uspokojení jeho účast v nich nepřináší ani jemu a zpravidla ani těm, s nimiž si hraje. Hovořil-li dosud o nějakém kamarádovi, jednalo se o Andrejku, která ho naučila hrát šachy.

Informaci, že má Kristian kamaráda, s nímž si má co povídat, kterého považuje za zábavného, a navíc je to kluk, tudíž vnímám jako velmi zajímavou a v žádném případě nemám v úmyslu ji jakkoli zlehčovat.

„Aha. A kdopak je ten tvůj kamarád? Znám ho?“ ptám se se zájmem.

„Toho neznáš, jmenuje se Jirka a je to deváťák. Bavili jsme se spolu prakticky celý den,“ pokouší se Kristian co nejstručněji ukojit mou zvědavost.

Deváťák, hm, nějak si nedovedu představit tu zábavu, kterou si během celodenního výletu do Prahy užíval s mým druhákem.

„A o čem jste se prosím tě bavili?“ vyzvídám proto dál.

„No, nejdřív o takových dětských banalitách, jako je Červený trpaslík. Pak jsme si povídali o Karlu IV. a o historii Karlova mostu a jiných památek, no a pak ještě o ekologii,“ vylíčí mi synek ve zkratce svůj úžasný den s novým kamarádem. Ačkoli mne výčet témat nijak zvlášť nepřekvapuje, není mi zcela zřejmé, čím že je Jirka z devítky tak zábavný, a pokouším se to proto zjistit.

„No vším přece! Můžeš s ním mluvit o čemkoli, i o tom, že kogenerace pomáhá udržet nízkou cenu vody!“

„Kon…co?“ ptám se, protože mám pocit, že přešel z češtiny na svahilštinu.

„Kogenerace!“ téměř se rozčílí mé dítko a snaží se mi vysvětlit, že pomocí jakési kogenerační jednotky lze vyrábět elektřinu a teplo třeba z kalového plynu v čističce odpadních vod.

Nejsem si jistá, zda dokážu být stejně zábavná jako synův nový kamarád a stojím o další podrobnosti k nastolenému tématu. Naštěstí je patrně Julka touto problematikou zmatená ještě o něco víc než já, a tak hovor bezprostředně stočí na jiné téma.

„A je ten tvůj kamarád hezkej?“ zeptá se přesně na to, co na novém kamarádovi může sotva šestiletou dívku zajímat.

„Proč tě zajímá právě tohle? Vždyť je to kluk a ne nějaká samička!“ pronese pohoršeně její bratr.

„A to jsou podle tebe hezké jenom samičky?“ vložím se do diskuse, jejíž téma mi na chvíli vrací pevnou půdu pod nohama.

„Myslím, že to je obecně platná skutečnost, že krása je důležitá jen u samiček. U samců jsou podstatná naprosto jiná kritéria!“ uzemní mne můj syn i na tomto poli.

No, hlavně, že už má toho kamaráda!